Nejnavštěvovanější odborný portál
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Lubomír Lízal: Cenu elektřiny by měl určovat energetický mix dané země

Německo bude muset upřednostnit bezpečnost dodávek před ochranou klimatu. Stanovují-li cenu elektřiny plynové elektrárny, nedává smysl lpět na emisních povolenkách nebo elektromobilech. O vývoji energetiky po ruské invazi na Ukrajinu jsme hovořili s ekonomem Lubomírem Lízalem.

Německý ministr pro hospodářství a ochranu klimatu Robert Habeck připustil, že od Německa bylo hloupé, že si vytvořilo silnou závislost na dodávkách zemního plynu z Ruska. Následně dojednal v Kataru kontrakt na dodávky LNG. Co říkáte tomuto vývoji?

Je zřejmé, že si Němci uvědomili, že udělali velkou chybu. Podle mého názoru byl před 15 lety hezký strategický záměr snížit podíl dovážených primárních energetických zdrojů, zejména ropy. Převážná většina z nich byly v té době z Ruska. Pak se ale tato principiálně správná strategická úvaha uchopila kreativně a hlavním cílem se stala ochrana před účinky skleníkových plynů. Výsledkem je dnešní totální závislost na zemním plynu. Takže základní strategie byla dobrá, ale taktika katastroficky selhala. Nyní, vzhledem k nejistotě dodávek plynu z Ruska, je Německo nuceno taktiku změnit. A upřednostnit bezpečnost dodávek před ochranou klimatu.


Doc. Ing. Lubomír Lízal, Ph.D

V současnosti působí jako docent na ČVUT, FEL a CIIRC, kde se věnuje ekonomii a energetice. Byl členem Bankovní rady České národní banky, ředitelem Ekonomického institutu Akademie věd ČR a CERGE UK, nebo rektorem Anglo-American University v Praze. Působil také na zahraničních univerzitách v Nizozemí a USA a podílel se na řadě evropských projektů. V minulosti byl též v dozorčí radě ČEZ a členem Národní ekonomické rady vlády. V současnosti je členem Energetické komise AV ČR a podílel se autorsky na knihách o české energetice. Ve vlastním výzkumu se věnoval zejména aplikované mikrokenomii, strukturám trhů a životnímu prostředí.

Jaká je role zemního plynu ve výrobě elektřiny, tedy ve velké energetice?

Původní úvaha hlavně Německa jako ekonomického lídra EU byla prostá. Ukončíme provoz jaderných elektráren a masivně zainvestujeme do výstavby OZE, tedy nových větrných a solárních zdrojů. A plynové elektrárny budou vyrovnávat kolísavé dodávky OZE. Takže plyn se stal naprosto nezbytným pro výrobu elektřiny a pro zajištění stability rozvodné soustavy. Kromě vyrovnávání nepravidelných dodávek OZE má ale dnes plyn ještě jednu roli. Tím, že jsou plynové elektrárny dneska tzv. závěrnými elektrárnami i v běžném základním provozu, tak při obchodování na energetické burze určuje cena plynu i cenu elektřiny. Má teď mnohem větší vliv, než dotační nástroj pro OZE, kterým jsou emisní povolenky.

Proto nyní většina evropských států usiluje o zajištění dodávek LNG?

Ano, protože pokud by se během léta opět nepodařilo naplnit zásobníky zemního plynu a přidala by se k tomu opravdu mrazivá zima, kdy málo fouká, nastanou obrovské problémy se stabilitou rozvodné soustavy. A navíc budeme mrznout v polozavřených továrnách.

Je za těchto okolností pro Českou republiku stále výhodná účast na evropském trhu s elektřinou?

Já si tedy nemyslím, že tržní prostředí v elektroenergetice bylo pro nás vždy výhodou. Rozhodně to ovšem bylo výhodné pro naše výrobce, kteří mohli prodávat elektřinu s vysokou přidanou hodnotou. Ale český spotřebitel i v minulosti nakupoval elektřinu za „německé ceny“. To mělo však i pozitivní efekt. Relativně vysoká cena vytvářela přirozený tlak na úspory a efektivitu. S razantním zdražením plynu se tento cenový rozpor neudržitelně prohloubil a pro třetinu českých domácností se tlak na úspory mění na otázku přežití. A to nejen pro občany, ale i pro firmy. Ani ty nemohou úspěšně podnikat s násobně vyššími cenami energií proti konkurenci. Nejnověji na to poukázal například Jaroslav Míl.

Umíte si představit variantu odtržení od evropského trhu s elektřinou?

Nemyslím si, že je nereálná. Má obrovské politické náklady, ale obrovské politické náklady má i varianta na tomto trhu zůstat. Ono je pro výrobce komfortní vyrábět za nízké ceny a prodávat za vysoké. Vznikají ohromné zisky, stát si také mne ruce, protože dividenda z ČEZu je vysoká, stejně jako příjmy z DPH. Pak ale firmy, které stojí mimo energetiku, natahují ruku pro podporu, protože tak vysoké ceny energií nemohou ustát.

V čem tyto politické náklady spočívají?

Část zdrojů pro výrobu elektřiny je v soukromých rukou. Jakmile by stát takovým zásahem snížil jejich zisky, začali by se akcionáři bránit soudními žalobami. To se mimochodem týká i minoritních akcionářů společnosti ČEZ.

A co emisní povolenky? Myslíte si, že trh s nimi zůstane v současné podobě?

Já teď řeknu asi kacířskou myšlenku. Za současných podmínek, je trh s emisními povolenkami irelevantní. Protože závěrnými elektrárnami jsou plynové elektrárny. Ty určují cenu silové elektřiny. A cena plynu je tak vysoká, že v ní emisní povolenka nakonec hraje jen malou roli. Takže pokud by trh s povolenkami zůstal v současné podobě, tak povolenky budou jen nástrojem jak dodatečně danit uhelné elektrárny. Nebo pak je možné přijmout myšlenku, kterou už před několika lety navrhovaly členské země EU, kterým se nelíbila německá cesta, tedy zejména Francie, Itálie a Španělsko. Podívejme se, za kolik vyrábíme elektřinu v každé zemi, tu vezměme jako férovou domácí cenu, ten zbytek si pak obchodujte, jak chcete.

Když jsme u té ekonomiky, jaký mají ceny energií vliv na inflaci?

V minulosti ceny energií samozřejmě vliv měly, ale nebyl tak výrazný, jako dnes. Rozdíly v cenách energií byly zatím vždy krátkodobé a nebyly markantní. Navíc měnová politika u dovozových komodit nebere do úvahy přímý vliv na inflaci, ale až ten druhotný, jak se to promítá do ostatních domácích cen.

Současný cenový skok lze ale přirovnat jedině k ropnému šoku v 70. letech. V roce 2007 jsme sice zažili plynovou krizi, ale to byla ale jen jedna komodita a nepromítla se do cen všech energetických surovin, ani do cen benzínu a nafty. Naproti tomu dnes cenový šok, který započal v závěru roku a pokračoval po ruském vpádu na Ukrajinu, ovlivnil a postupně bude dál ovlivňovat všechny ceny. Včetně cen cementu, oceli, hnojiv, následně pak i potravin.

Jaký je Váš odhad letošní inflace?

Odhad v podmínkách současné nejistoty je prakticky nemožný. Pokud bych měl přece jen zkusit nějaký nástřel, tak bych řekl, že to bude do 15 %.

Pod vlivem těchto cenových šoků se mohou měnit mnohé plány. Nepostihne změna například i plánovaný přechod na elektromobilitu?

Já jsem na tento ambiciózní plán s hokejkovým grafem nikdy moc nevěřil. Opravdu masivní nasazení elektromobilů spolu s tepelnými čerpadly bude narážet na dva problémy. Jednak nedostatečné přenosové kapacity na koncích soustavy, tedy tzv. problém poslední míle připojení. Dalším problémem pak může být nedostatečná výroba oproti rostoucí spotřebě. A rychlý nárůst podílu elektromobilů bude nakonec brzdit i ukončení státní podpory. Namísto podpory stát nutně musí začít danit i elektromobily, aby kompenzoval výpadek spotřebních daní z paliv.

Další věc, která mi vrtá hlavou je tahle. Jestliže závěrné elektrárny jsou plynové, tak proč nepoužívat plyn přímo jako palivo v autech? Ušetřím jednu přeměnu – plyn na elektřinu a k tomu potřebné drahé a neekologické baterie. Náklady na přeměnu vozového parku na pohon plynem jsou nesrovnatelně nižší, než na přeměnu na pohon elektřinou s vybudováním nové infrastruktury. Tady jsou na prvním místě fyzikální zákony a politická rozhodnutí se jim musí podřídit. Ne naopak.

Cílem Green Dealu je dosažení uhlíkové neutrality. Podle Lukáše Kovandy mohla EU dosáhnout tohoto cíle dvěma cestami. Za prvé uvážlivým odpojováním uhelných zdrojů a využitím jaderných zdrojů bez prohloubení závislosti na Rusku, nebo překotným vypínáním tradičních zdrojů a po desetiletí trvajícím prohloubením závislosti na ruském plynu. Zelení a spol. zvolili cestu číslo dva. Souhlasíte s tímto tvrzením kolegy ekonoma?

Ano, ale ještě bych ji doplnil. Na začátku byla správná strategická úvaha vyvolaná ropnou krizí. Omezit závislost na ropě, omezit škodliviny ve výrobě elektřiny. Nastal boom jaderné energetiky. Pak jsme ale tento strategický cíl nahradili uhlíkovou neutralitou. A závislost na ropě, která se logisticky převáží po celém světě, jsme nahradili závislostí na zemním plynu, který máme v dostatečném množství jen z trubek. V závislosti na dovozu jsme se tak dostali ne jen z deště pod okap, ale i do bláta. Ropu či benzín dnes dovezeme jednodušeji než LNG. Navíc jsme ještě v rozporu s cílem uhlíkové neutrality začali zavírat bezemisní jaderné elektrárny.

Jak se stavíte k aktuálně vyhlášenému tendru na JE Dukovany?

Stejný, jaký jsem zastával při dřívějších sporech o dostavbu Temelína. Jaderná elektrárna je pojistka energetické bezpečnosti a stability soustavy. A jestliže je cena jaderné elektrárny čtvrtinová oproti nákladům, které za dvacet let vložím do dotací solárních elektráren, tak se ta pojistka do zdroje, který má životnost 60 let, určitě vyplatí. I když ten Temelín nebo Dukovany dnes zrovna nepotřebujeme. Ale nemůžu přece predikovat budoucnost energetiky pomocí technologií, které ještě reálně nemám.

Chybí nám především ekonomicky rentabilní možnost akumulace velkých objemů elektřiny. Ekvivalent objemu výroby Temelína dnes do baterií nebo vodíku smysluplně nedám. Takovouto technologickou možnost ale potřebujeme, abychom přenesli levnou solární elektřinu z léta do zimy na topení. Musím prostě počítat s tím, co mám k dispozici a pokud se podaří nasadit do praxe nové technologie, mohu plán velmi jednoduše modifikovat, aniž bych ohrozil energetickou bezpečnost státu. Opačný postup jsme praktikovali do teď a máme z toho pěkný bezpečnostní bolehlav, kdy neřešíme cenu, ale vůbec dostupnost nějakého řešení. Bez jádra se neobejdeme a zatím se zemním plynem a uhlím musíme ve velké energetice počítat, zejména kvůli stabilitě.

 
 
Reklama