Pavel Řežábek: obnovitelné zdroje lze stavět velmi levně. Ruská válka evropskou klimatickou politiku výrazně nevychýlí

Mohl byste na začátek přiblížit, jak se stanovuje cena elektřiny?

Cena elektřiny se stanovuje na burze vždy na další den na každou hodinu. V principu každá elektrárna nabídne svou kapacitu za nějakou nabídkovou cenu. Proti nabídce výrobců je pak poptávka obchodníků, z nichž každý poptá určité množství za určitou cenu. Bod, kde se nabídka a poptávka protnou, pak stanoví tržní cenu elektřiny pro určitou hodinu. Ti výrobci, kteří nabídli cenu nižší, než je tato cena určená tzv. „závěrnou elektrárnou“ (někdy též zvanou marginální elektrárnou) dostanou cenu vyšší. Ti, kteří nabídli cenu vyšší, pak budou mít smůlu, nikdo od nich nekoupí a musí svůj zdroj odstavit. A to je drahé odstavit a znovu startovat. Je to tvrdý a nesmlouvavý konkurenční boj. Proto každý výrobce nabízí co nejnižší cenu, aby uspěl.

Jak si výrobce stanovuje cenu, kterou nabízí na burze?

Řídí se výhradně svými variabilními náklady. Tedy součtem ceny paliva a případně cenou emisní povolenky. Když s nabídkou uspěje a třeba vydělá korunu navíc, má za danou hodinu korunu. Když neuspěje, nemá nic. Přesto musí na konci měsíce zaplatit zaměstnance a taky třeba splátky za investici. Takže nabídne variabilní náklady a doufá, že nakonec se ustaví taková cena, aby si vydělal na tyto závazky. Výrobci elektřiny tak jsou vystaveni velmi tvrdému konkurenčnímu prostředí. Nutí je k maximální efektivitě, ze které potom těží koncový zákazník.

Pavel Řežábek,
ČEZ, hlavní ekonom

Pavel Řežábek se v divizi Obchod a strategie věnuje analýzám a prognózám energetických trhů. Sleduje hlavní faktory, které je ovlivňují: světové ceny černého uhlí a zemního plynu, nastavení EU ETS a ceny povolenek CO₂, rozhodnutí EU a evropských států ke klimaticko-energetickým tématům, důsledky technického pokroku v oblasti energetiky a vývoj energetického mixu v EU. Před nástupem do ČEZ pracoval v různých obchodních a inženýrských pozicích u firem Dresser-Rand a Emerson. Předtím působil čtyři roky ve výzkumu supravodivosti ve Fyzikálním ústavu ČSAV. Je absolventem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT.

Nejnižší variabilní náklady mají obnovitelné zdroje, potom jaderné elektrárny, za nimi následuje hnědé uhlí, černé uhlí, paroplynové elektrárny a nejdražší je otevřená plynová turbína.

V některých hodinách, kdy svítí slunce a fouká vítr a je ohromný přebytek nabídky z obnovitelných zdrojů, cena je minimální a některé elektrárny se prostě vypnou a nevyrábějí a nevydělávají svým provozovatelům nic. A když nefouká a nesvítí, je tomu logicky naopak. A s rostoucím podílem obnovitelných zdrojů tento rozdíl bude narůstat. S přibývajícími obnovitelnými zdroji klesá každý rok velkoobchodní cena silové elektřiny o 1–2 €/MWh. Pochopitelně za předpokladu nezměněných cen ostatních primárních zdrojů.

Důsledky vidíme již dnes: Cena elektřiny v základním zatížení v Německu byla dříve o několik eur za MWh dražší než v ČR. Dnes je naopak o několik eur za MWh levnější než v ČR, a to i přes uzavření skoro všech německých jaderných zdrojů. Tento rozdíl bude do budoucna narůstat, protože Německo realizuje masivní program výstavby fotovoltaiky a větrných elektráren.

Tento princip funguje celosvětově, nebo jen v EU?

V západních zemích je tento tržní systém v elektroenergetice běžný, používá se např. v řadě států v USA nebo v Austrálii. Princip marginálního dodavatele se uplatňuje u komodit na světových trzích od pšenice po ropu. Všichni dodavatelé chtějí co nejvyšší cenu a všichni odběratelé co nejnižší cenu. Na trhu je ovšem jen jedna cena. Ta vzniká právě po sesouhlasení nabídky a poptávky: kdo nabízel za méně, může dostat i více, kdo chtěl koupit dráž, může zaplatit i méně. Naopak zůstanou neuspokojeni příliš drazí dodavatelé a také odběratelé, kteří chtěli koupit příliš lacino.

Jak ovlivňuje cena emisní povolenky cenu elektřiny?

Před 10 lety byl vliv ceny povolenky na cenu elektřiny zhruba 1:1. Zdražení povolenky 10 € znamenalo zvýšení tržní ceny elektřiny o 10 €/MWh. S postupným přibýváním bezemisních zdrojů, které emisní povolenky nepotřebují, tento vliv postupně klesá. Nyní je to asi 6 eur za megawatthodinu a v našich prognózách předpokládáme, že v roce 2030 bude ten vliv jen třetinový, tedy asi 3 €/MWh.

Jaký je pak vliv ceny zemního plynu na cenu elektřiny?

V loňském roce byl tento vliv 1:1 tedy zdražení zemního plynu o 10 € zdražilo elektřinu o 10 €/MWh. Je to vidět na vývoji ceny elektřiny v loňském roce. Začátkem roku byla cena elektřiny s dodáním v příštím roce 53 €/MWh, na konci přes 220 €/MWh. Razantně zdražilo černé uhlí, nicméně dopad zdražení uhlí do ceny elektřiny byl minimální. Plyn zdražil během roku o 74 €/MWh a cena elektřiny vzrostla o 77 €/MWh. K tomu je ještě zapotřebí přidat rizikovou prémii, která se objevila zejména kvůli obavám z tuhé zimy a z omezených dodávek ruského plynu. Tento faktor přidal přes 50 €/MWh a dnes vidíme, že obavy byly bohužel oprávněné.

Jedním z dalších prvků, které ovlivňují tržní prostředí jsou kapacitní platby. K čemu slouží?

Je to jeden ze způsobů, jak zajistit dostatek výkonu v době špičky. Trh s elektřinou popsaný výše funguje docela dobře a předvídatelně už asi 15 let. Vedle ustavení krátkodobých cen umí přinést i signály o budoucím nedostatku kapacity: ceny pro dlouhodobý výhled začnou růst. To umožnilo investovat např .do retrofitů hnědouhelných elektráren a do výstavby Ledvic a později rovněž do paroplynové elektrárny v Počeradech. Podobně uvažovali i investoři např. v Německu, obdobných projektů vzniklo asi deset. Evropský trh s elektřinou tedy fungoval a splňoval podmínku dodat elektřinu za nejnižší cenu.

Později se situace změnila. Evropská unie se kvůli hrozbě klimatických změn rozhodla pro masivní výstavbu obnovitelných zdrojů. Ta se platí pomocí národních dotačních programů. Slunce a vítr jsou zdarma, takže na nákladové křivce jsou fotovoltaické a větrné elektrárny na začátku a vytlačují ty dražší zdroje. Velkoobchodní ceny elektřiny klesají. Schází ekonomické zdůvodnění pro výstavbu špičkových zdrojů. Ty však třeba jen pár desítek hodin v roce budou zapotřebí. Proto některé státy přistoupily k zavedení kapacitních mechanismů. V principu jde o to, že stát zaplatí výrobci za kapacitu elektrárny (anebo taky za baterii nebo za garantovanou reakci poptávky), která musí být v případě nedostatku k dispozici. Existuje několik různých konkrétních řešení a jelikož jde o státní podporu a zásah do volného trhu, musí být vždy notifikovány u Evropské komise. Pro úplnost ještě dodejme, že uhlí je z kapacitních mechanismů prakticky vyloučeno.

Na obnovitelné zdroje platíme v České republice 45 miliard ročně. Má smysl je dále stavět?

V roce 2008–10 se v Česku nastavil příliš štědrý systém. Byla to chyba a dodnes mají obnovitelné zdroje psí hlavu. Přitom díky technickému pokroku se situace naprosto změnila.

V Německu nejprve postupovali obdobně, ale velmi rychle přešli na systém vypisování aukcí, kde mohl každý účastník nabídnout svoji cenu na požadovanou kapacitu. Německá vláda vypsala poptávku např. na 300 MW výkonu s tím, že největší projekty mohly mít 10 MW. A cena velmi rychle spadla. Původně byla kolem 350 €/MWh, dneska se nové fotovoltaické elektrárny staví zhruba za 50 €/MWh jako bezkonkurenčně nejlevnější nový zdroj elektřiny.

Když se dnes rozhodujeme o výstavbě nových zdrojů, měli bychom se dívat na současné ceny, nikoli na historická břemena. Je to základní ekonomická poučka, pro spoustu lidí je přitom obtížné to přijmout. Fotovoltaiku potřebujeme také pro to, že se jedná o domácí zdroj, který nepotřebuje žádné palivo a posílí naši energetickou bezpečnost. A aukce v Německu ukazují, že se dají postavit relativně velmi levně.

Před ruským vpádem na Ukrajinu to vypadalo, že uhlí jako primární zdroj pro výrobu elektřiny skončí někdy po roce 2030. Jak odhadujete další budoucnost uhlí dnes?

Když se spálíte o žhavá kamna, naskočí puchýř. Máte ho tam týden, měsíc, ale po roce už o něm nevíte. Se současnou energetickou situací je to podobné. Podle vývoje války se ceny zemního plynu vrátí za rok nebo třeba za tři na standartní tržní úroveň. Není žádný důvod, aby cena byla dlouhodobě takto nesmyslně vysoká, světové zásoby jsou dostatečné a nové projekty na LNG se objevují na celém světě. A pak se dostaneme do situace, v jaké jsme byli před zdražením.

Budeme tedy v EU a v České republice dál postupovat podle strategie FIT FOR 55?

V principu ano. Možná se některá opatření o něco zpozdí, do popředí se dostane energetická bezpečnost, ale vytyčená strategie se bude dodržovat. Je málo pravděpodobné, že cena emisní povolenky dlouhodobě výrazně poklesne. Potřebné úspory CO₂ v průmyslu jsou nákladné. Plyn dlouhodobě zlevní o hodně. Pak obnovitelné zdroje a plynové elektrárny začnou vytlačovat ty uhelné. Nejprve černouhelné, protože mají dražší palivo, později i hnědouhelné.

A co ty uhelné elektrárny ve vlastnictví ČEZu?

Tak v České republice nejsou jen naše uhelné elektrárny. Ty naše jsou výrazně nejúčinnější. Jsou to nové Ledvice, retrofitované Tušimice a Prunéřov. Mají nejlepší konkurenční pozici v ČR. Samozřejmě respektujeme vládní pozici, že uhlí má skončit v roce 2033.

Dojde k odstavení zbývajících tří jaderných elektráren v Německu v plánovaném termínu, tedy do konce letošního roku?

Jsem na to hrozně zvědavý. Kdyby nebylo války na Ukrajině, tak ho dodrží tutově. Ale ministr pro energetiku, průmysl a klima a současně spolupředseda německé strany Zelených Robert Habeck už veřejně prohlásil, že v energetice nebudou platit žádná tabu. Tamní energetici spíše počítají s odstavením. Vše směřovalo k ukončení provozu již letos a potřebné změny by umožnily použít jaderné elektrárny spíše až pro zimu 2024/25 než pro tu nadcházející. Pokud by se zastavil tok plynu z Ruska, bylo by důležité je udržet v provozu. Velmi pravděpodobně zůstanou v provozu uhelné elektrárny, které měly letos být odstaveny.