Vladimír Wagner: Na malé modulární reaktory nemá cenu čekat. Nové bloky v Dukovanech a Temelíně potřebujeme co nejdříve
Má-li být přechod k nízkoemisní energetice efektivní, musí nové bloky v Dukovanech a v Temelíně získat stavební povolení před rokem 2045. Návrh evropské taxonomie udržitelných investic tak výstavbu jádra v ČR zásadně neomezuje.
Návrh evropské taxonomie udržitelných investic zahrnuje i podmínky na výstavbu nových a provozování stávajících jaderných elektráren. Jak nové podmínky ovlivní výstavbu a provoz jaderných zdrojů v ČR? Na to jsme se zeptali jaderného fyzika Vladimíra Wagnera
Podle Hospodářských novin obsahuje česká odpověď na návrh taxonomie udržitelných investic požadavek prodloužení provozu jaderných elektráren i po termínech navržených Evropskou komisí. Jak pravděpodobné je přijetí tohoto návrhu ze strany komise?
Nejdříve si musíme ujasnit, co taxonomie opravdu reálně znamená. Nejedná se o zákaz daných oblastí energetiky, jako je třeba jaderná energetika nebo plyn. Jedná se o pravidla pro financování investic do těchto zdrojů z dotací. Zároveň ve formě doporučení, které však může být v Evropské unii velice striktní, také pravidla pro poskytování půjček a podporu nejen pro veřejné ale i soukromé banky a další instituce. Rád bych také připomenul, že žádná taxonomie, právní pravidla a zákony nejsou neměnná. Stejně tak neplatí, že se naplní závazky, které se vyhlásí. Jediné, co striktně platí a nelze překročit, jsou přírodní zákony, které limitují možnosti jednotlivých technologií. Připomeňme, že třeba Švédsko si v osmdesátých letech odhlasovalo v referendu a vtělilo do zákona uzavření všech jaderných bloků do roku 2010. Přesto stále jadernou energii intenzivně využívá a počítá s výstavbou nových bloků. Dříve schválené zákony prostě změnilo. Je těžko představitelné, že v situaci, kdy bude jasné, že se bez jádra a plynu, či dokonce uhlí, neobejdeme a bude hrozit nedostatek energie a sociální propad, tak bude nějaká taxonomie překážkou ve využívání těchto zdrojů.
Teď ke konkrétnímu znění taxonomie. Tam je třeba zdůraznit, že citované časové limity, tedy roky 2040 pro fungující reaktory II. generace a 2045 pro budované reaktory III. generace nejsou limity na jejich provozování či výstavbu. Dokonce nejsou ani hranicí pro poskytování financí na vylepšování a dlouhodobý provoz reaktorů II. generace a výstavbu reaktorů III. generace v souladu s taxonomií. Limity jsou zde z jiných důvodů, mají poskytnout investorům jistotu, že do té doby budou jejich investice posuzovány jako udržitelné a v souladu se stávající taxonomií.
RNDr. Vladimír Wagner, CSc.
Vladimír Wagner (1960) pochází z Havířova a už od dětství se zajímá o astronomii a kosmonautiku. Vystudoval jadernou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Během doktorandského studia se věnoval experimentálnímu studiu struktury deformovaných jader. Pracuje v Ústavu jaderné fyziky AVČR, v.v.i. v Řeži a učí na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze.
Mezi hlavní oblasti jeho vědeckého zájmu patří studium velmi horké a husté jaderné hmoty pomocí srážek těžkých iontů s rychlostmi blízkými rychlosti světla. Takové, která se vyskytuje v nitru supernov, neutronových hvězd a byla zde na počátku našeho vesmíru.
Je zapojen do výzkumu mezinárodních skupin provádějících experimenty v GSI Darmstadt (Německo) a v laboratoři CERN (Švýcarsko). Vede skupinu, která studuje možností transmutace jaderného odpadu pomocí urychlovačem řízených transmutorů a získává potřebná jaderná data pro pokročilé štěpné i fúzní systémy. Využívá k tomu zdroje neutronů v mateřském ústavu. V této oblasti vedl a vede bakalářské studenty, diplomanty i doktorandy.
Zajímá se také o energetiku a byl členem druhé nezávislé energetické komise NEK II, která vypracovala doporučení pro aktualizaci Státní energetické koncepce České republiky.
Podílel se na publikaci Perspektivy české energetiky. Současnost a budoucnost (Novela bohemica 2014) a napsal knihu Fukušima I poté (Novela bohemica 2014, druhé elektronické vydání 2021).
Zabývá se také popularizací vědy a hlavně fyziky. Pravidelně přednáší pro středoškolskou mládež i učitele a veřejnost, zvláště na hvězdárnách. Píše články pro internetové i klasické časopisy, které se popularizaci vědy věnují. Už třináct let píše každoroční přehled stavu jaderné energetiky a už šest let má pravidelnou novoroční přednášku o novinkách v kosmologii pro Kosmologickou sekci ČAS. Je ženatý a má dva kluky. S mladším pravidelně vyráží na dlouhé pěší pochody, absolvovali třeba týdenní čistě pěší putování z Řeže do rakouského Lince. V minulém roce si pak užívali část treku kolem Česka, který obsahuje i Jizerskou magistrálu.
Navržené termíny tedy nepovažujete za neměnné?
Termíny se měnit nebudou, ale nemají význam omezování či konce využívaní jaderných zdrojů. Pouze se po těchto letech pravidla v taxonomii mohou změnit tak, aby se podporovala ta nejlepší existující jaderná technologie. V jaderné oblasti je udržitelnost zaměřena hlavně na bezpečnost a vypořádání se s vyhořelým palivem. Je tak možné, že pro splnění taxonomie bude pro reaktory II. generace po roce 2040 stanovena povinnost využívat pokročilé tzv. tolerantní jaderné palivo odolné proti nehodám. Tato paliva začínají západní i ruští dodavatelé testovat a nabízet a za několik let by se mohla standardem bezpečnosti a udržitelnosti. Může se také objevit požadavek určité míry využívání recyklovaného paliva typu MOX a REMIX, a to právě v souvislosti s řešením uzavření palivového cyklu a omezení množství odpadu, který jde pod zem. Stejně tak nemusí limita roku 2045 znamenat, že se nebude podporovat výstavba nových bloků III. generace. Může to znamenat změnu taxonomie v takovém směru, že budou stoprocentně pracovat s palivem typu MOX či REMIX a společně s rychlými množivými typy reaktorů IV. generace vytvoří podmínky pro uzavření palivového cyklu a zmenšení objemu odpadu, který půjde do trvalého úložiště.
Je dobře, že Česká republika ve své reakci vyjádřila svůj požadavek, aby jaderná energetika v žádném případě nebyla vnímána jako přechodné řešení, ale jako nezbytný prvek přechodu k nízkoemisnímu mixu, který se bez ní neobejde. Na druhé straně, jak jsem se snažil ukázat, nastavené podmínky v taxonomii nejsou pro nás žádným kritickým problémem. Platí to i z toho důvodu, že náš efektivní a finančně únosný přechod k nízkoemisnímu mixu vyžaduje, aby se stavební povolení pro výstavbu dvou jaderných bloků III. generace v Dukovanech a dvou v Temelíně získalo před rokem 2045. Pokud jde o přijetí, myslím, že spojení jádra, které nutně potřebuje Francie, se zemním plynem, bez kterého se neobejde Německo, a velice náročné podmínky a velký počet států, hlavně těch velkých, který je potřeba pro zamítnutí, povede k přijetí této taxonomie. Pochopitelně ale není vyloučené, že může vlivem rostoucího ideologického fanatismu dojít i k nepříjemnému překvapení. I z důvodů velice rozdílných postojů jednotlivých evropských států bude asi vůle ke změnám v návrhu omezená.
Další podmínkou je vybudování trvalého úložiště jaderného odpadu do roku 2050. Je tato podmínka pro ČR reálně splnitelná?
I odborníci se SÚRAO (Správa úložišť radioaktivních odpadů), kteří se na přípravě budování trvalého úložiště podílejí, tvrdí, že je splnění této podmínky možné. Je třeba připomenout, že na přípravě tohoto úložiště se u nás pracuje a už se i pokročilo. V současné době se počet lokalit zúžil na čtyři a po podrobnějším geologickém průzkumu se může vybrat ta konečná. Model úložiště i způsobu ukládání chceme převzít z Finska, které je zatím jediným státem, který toto úložiště dokončuje. A je třeba připomenout, že ani ve Finsku není trvalé uložení jaderného odpadu z celé jaderné energetiky vyřešeno. Úložiště Onkalo nepředpokládá ukládání vyhořelého jaderného paliva z elektrárny Hanhikivi, u ní se plánuje uložení jinam. V každém případě není Česká republika oproti většině států, které předpokládají využívání jaderných bloků i v budoucnu, v nějakém kritickém skluzu. Ve třicátých letech tak může dosáhnout připravenosti a realistického projektu pro úložiště v roce 2050.
Zde je třeba říci, že požadavky taxonomie jdou tak trochu proti sobě. Na jedné straně se snaží tlačit na uzavření palivového cyklu a zmenšení objemu jaderného odpadu, na té druhé požadují rychlé vybudování trvalého úložiště. Pokud se bude úspěšně přecházet k několikeré recyklaci a co nejefektivnějšímu využití jaderného paliva, tak se potřeba úložiště významně posune v čase. I to je důvod, proč se zatím u nás nepředpokládalo jeho dokončení před rokem 2065, prostě reálně spěchat potřeba není. Pokud se bude dařit zavádění recyklace a využívání recyklovaného paliva, je možné, že to bude jedna z podmínek, která se ve čtyřicátých letech změní a požadavek dokončeného uložiště se v taxonomii posune do vzdálenější budoucnosti. Na druhé straně nebude na škodu, když budeme mít plně připravený projekt se všemi potřebnými povoleními.
V roce 2008 byla zapracována zpráva tzv. Pačesovy komise, v roce 2012 pak byla jmenována II. Pačesova komise, jejíž jste byl členem. Jak se závěry obou komisí liší ohledně jaderní energie?
Je třeba připomenout, že při tvorbě energetického mixu je třeba respektovat geografické podmínky, hustotu osídlení, zaměření průmyslu a také možnosti jednotlivých dostupných technologií. Technologie se pochopitelně mohou vyvíjet a jejich dostupnost zlepšovat, ovšem geografické podmínky a hustota osídlení se mění minimálně. I to je důvod, proč návrhy z obou komisí pro českou energetickou koncepci byly velmi podobné a jsou reflektovány i v současné platné aktualizaci státní energetické koncepce z roku 2015.
Geografické podmínky u nás umožňují jen omezené dodávky obnovitelné energie. U vodních žádný významný další potenciál nemáme. Pokud se má respektovat produkce potravin a environmentální funkce krajiny, je představa, že budeme masivně vyrábět bioplyn, který zajistí náhradu uhelné elektřiny opravdu nereálná. V oblasti větrné energie nemáme mořské pobřeží. Velká část území, které má vhodnější větrné podmínky je zároveň environmentálně cenná. Máme i poměrně vysokou hustotu osídlení a vidíme na příkladu sousedního Bavorska, že stavět větrné turbíny přes silný odpor obyvatel je značný problém. Asi největší potenciál je u fotovoltaiky, i když ani pro ni nemáme ideální podmínky. Navíc bez vyřešení akumulace dokáže efektivním způsobem dodat pouze okolo 11 % elektřiny. Přes léto, kdy je spotřeba nejnižší, se navíc musíme potýkat s přebytky a v zimě, kdy je spotřeba nejvyšší naopak dodává slunce nejméně.
Obě koncepce tak při cestě k nízkoemisnímu mixu předpokládaly využití kombinace jaderných a obnovitelných zdrojů. Plánovala se postupná náhrada uhlí jadernými i obnovitelnými zdroji, a i se zvýšením podílu plynu. Je třeba říci, že v obou případech se nepředpokládal tak rychlý odchod od využívání uhlí, na jaký se tlačí v Evropské unii nyní. Žádná ze strategií neudávala striktní podíly jednotlivých zdrojů. Počítalo se s možností využití případných technologických průlomů pro různé zdroje.
Připomeňme, že podle aktualizace státní energetické koncepce z roku 2015 by v roce 2040 měla jaderná energetika zajistit něco mezi 46 až 58 % výroby elektřiny, obnovitelné zdroje něco mezi 18 až 25 %, uhlí pořád ještě 11 až 21 % a zemní plyn mezi 5 až 15 %. Protože podle současných představ by nemělo být v roce 2040 využíváno uhlí, a vlastně ani zemní plyn, tak by produkce elektřiny z jaderných a obnovitelných zdrojů měla být ještě vyšší. Navíc jsme v posledním desetiletí v oblasti jaderných a obnovitelných zdrojů nerealizovali téměř nic, pouze jsme zrušili vypsaný tendr na výstavbu dvou bloků v Temelíně. Na další váhání a odkládání tak nyní opravdu čas nemáme.
I v Česku probíhá vývoj malých jaderných reaktorů. V jakém stádiu je tento vývoj u nás a ve světě?
Tady je třeba zdůraznit, že v dotazu vypadlo jedno důležité slovo. Má se jednat o malé modulární reaktory. To slovo reprezentuje důležitou podmínku. Malé reaktory se stavěly i v minulosti, a staví se i nyní. Většina současných reaktorů III. generace má začátek v prototypech malých výkonů. Přechod k velkým výkonům je dán dominantně ekonomickými důvody. Velké bloky vycházejí cenově na jednotku výkonu mnohem lépe, než je tomu u těch malých. To se může změnit ve dvou případech. Prvním je, když se podaří malé reaktory stavět modulárním způsobem v továrně ve velkém počtu, což může zásadním způsobem zlevnit jejich produkci. Proto je důležité to slovo modulární. Druhým je pak možnost zapojení malých modulárních reaktorů do decentralizované energetiky. Tam by produkcí elektřiny a tepla nahrazovaly současné středně velké elektrárny a teplárny. V tomto případě je však klíčové, aby jejich způsob licencování odpovídal jejich rozdílným bezpečnostním parametrům a mohly se využít v blízkosti měst bez tak striktních ochranných pravidel, jaké se využívají u současných velkých bloků.
Jaké jsou tedy výhody malých modulárních reaktorů?
Problémem velkých bloků je, že jde o velkou jednorázovou investici s dlouhodobým využitím a tím i návratností. Klíčové pro její ekonomiku je stabilita politického a investičního prostředí. Právě u jaderné energetiky, která může být ovlivněna ideologickými politickými zásahy, jaké vidíme v případě Německa, jde o zásadní riziko. Kritická je tak cena peněz a tím i zvolený investiční finanční model. Samotná cena vybudování velkého bloku je v přepočtu na jednotku vyrobené elektřiny plně konkurenceschopná s libovolnými zdroji. Ta však může být významně navýšena vysokou cenou peněz a pojištění investorského rizika při nevhodně zvoleném finančním modelu. V tom by mohly pomoci malé modulární reaktory. Podobně jako u fotovoltaických a větrných zdrojů by se i velké elektrárny budovaly po částech postupně.
Osobně si myslím, že i v případě úspěšného zavedení malých modulárních reaktorů nezmizí velké reaktory III. generace, případně IV. generace. Zvláště to platí v případě, že máme místo pro velký blok, potřebujeme celkově velký výkon a zajistíme vhodný finanční model. A to je přesně situace, která je u nás v případě Dukovan a Temelína. Tam by se mohl sice postavit i jeden prototypový model malého modulárního reaktoru. Ne však, aby nahradil velké bloky, ale aby umožnil s pomocí konkrétního modelu vytvořit pravidla licencování takových bloků v decentralizované podobě u nás.
Ještě bych možná připomenul, že existují dva různé druhy malých modulárních reaktorů. První jsou víceméně zmenšeniny současných reaktorů, ty už se dostávají do provozu. I když, právě z ekonomických důvodu, spíše pro specifické účely. Jako příklad může sloužit plovoucí jaderná elektrárna Akademik Lomonosov pracující v sibiřském městě Pevek. Podobné plovoucí elektrárny i pozemní elektrárny využívající reaktory původně vyvinuté pro atomové ledoborce by se měli na Sibiři využívat hromadně. Pracuje se na řadě dalších podobných bloků. Ty jsou sice stále jen na papíře a v licenčním posuzování, ale například v případě reaktoru NuScale by se první prototypy měly objevit na začátku třicátých let.
Druhým směrem jsou velmi inovativní koncepty, postavené většinou na některém z modelů reaktoru IV. generace. Většina z nich by měla mít velice dlouhou dobu vyhoření a na místo využití by se dovážely v kompaktní podobě, trochu jako baterky. Zde by řadu let fungovaly a pak by se celé vyměnily za jiný modul a převezly do centrálního závodu k výměně paliva. U nich se dá předpokládat, že budou k dispozici mnohem později. I když i zde existuje výjimka. V minulém roce se do provozu dostal čínský malý modulární vysokoteplotní reaktor IV. generace chlazený héliem HTR-PM.
Česká republika se snaží spolupracovat s několika zahraničními firmami, které realizují vývoj malých modulárních reaktorů, aby byla připravena je využít či dokonce se podílet na jejich výrobě, až se dostanou do provozu. Přímo i u nás se pracuje na čtyřech projektech, i u nich se však neobejdeme bez mezinárodní spolupráce. Dva z nich jsou postaveny na současných technologiích a počítají s využitím palivových souborů reaktorů VVER. První z nich je systém David firmy Witkowitz. Druhým pak je Teplátor navržený na ČVUT, zde však nejde o produkci elektřiny, ale o zdroj tepla pro vytápění. Ty by mohly být hypoteticky k dispozici dříve, protože se snaží co nejvíce využívat současné už známé technologie a komponenty. Dalšími dvěma jsou dva projekty pokročilých malých modulárních reaktorů, které se vyvíjí v ÚJV a.s. v Řeži. Prvním je EnergyWell využívající k chlazení tekuté soli a druhým pak heliem chlazený rychlý reaktor HeFASTo. Je však třeba zdůraznit, že i jen realizace prototypu, byť jen u jednoho z nich, by byla obrovský úspěch. Na druhé straně mohou být tyto projekty obrovským zdrojem zkušeností pro naše studenty, vědce, techniky i firmy.
Na závěr bych ještě jednou zdůraznil, že první prototypy malých modulárních reaktorů budou na přelomu druhého a třetího desetiletí. Vybírat z komerční nabídky tak nebude možné dříve než ve třicátých letech. Než se pak ukáže, že sériovost výroby těchto reaktoru vede opravdu k jejich ekonomické převaze, potrvá to ještě další roky. Nemá tak cenu o nich uvažovat pro náhradu velkých bloků v Dukovanech a Temelíně.
V návrhu taxonomie se vykytuje také pojem reaktor III. a IV. generace. Můžete prosím vysvětlit, čím se obě generace liší? A uvažuje se s možností IV. generace pro malé reaktory?
I zde je třeba vysvětlit, že v tomto případě není taxonomie konzistentní a vědecky a technologicky korektní. Reaktory III. generace vznikly evolucí z reaktorů II. generace. Jde tak o klasické reaktory využívající moderované neutrony, dominantně lehkovodní tlakovodní nebo varné reaktory, případně reaktory moderované těžkou vodou. Koncepty reaktorů IV. generace jsou velmi odlišné a měly by přispět jednak k efektivnímu využití uranu a thoria, a také k uzavření palivového cyklu a zmenšení množství jaderného odpadu. Proto je v šesti navržených konceptech většina v oblasti rychlých reaktorů. Asi nejdále jsou sodíkem chlazené rychlé reaktory, kde dva BN600 a BN800 v Bělojarské elektrárně v Rusku dodávají komerčně elektřinu. Na základě zkušeností s nimi se připravuje komerční sodíkový reaktor BN1200. V Číně se začaly budovat první bloky tohoto typu CFR-600, které by měly komerčně dodávat elektřinu a sloužit jako prototyp pro komerční bloky. Prototyp takového bloku se letos rozběhne také v Indii. Rusko také začalo loni budovat prototyp olovem chlazeného rychlého reaktoru BREST-OD-300. Tyto typy reaktorů mohou jednak pracovat v množivém režimu, kde dokáží produkovat z uranu 238 více plutonia 239, než spotřebovávají. Mohou tak produkovat palivo nejen pro sebe, ale i pro klasické reaktory III. generace. V jiné konfiguraci také mohou velmi efektivně spalovat recyklované plutonium a transurany.
Druhým směrem, na který se některé z koncepcí zaměřují, je produkce průmyslového tepla a velmi efektivní výrobu vodíku. Jde o vysokoteplotní reaktory. Typickým příkladem je vysokoteplotní reaktor chlazený plynem, například héliem. Ten může být rychlým reaktorem nebo může využívat moderaci neutronů uhlíkem. A právě čínský malý modulární reaktor chlazený héliem a moderovaný uhlíkem HTR-PM jsem už zmiňoval. Reaktory IV. generace jsou projekty pokročilých malých modulárních reaktorů.
Jak už jsem uvedl, nemusí upřesnění taxonomie pro nové bloky v roce 2045 znamenat, že pak budou všechny nové bloky podporované taxonomií pouze reaktory IV. generace. Může jít o kombinaci rychlých množivých reaktorů IV. generace a reaktorů III. generace využívajících recyklované palivo.
V současné době je všeobecná politická shoda vlády i opozice na spuštění tendru na výstavbu nového bloku v JE Dukovany. Považujete v současné situaci za rozumné začít i s přípravou dvou bloků v Temelíně, nebo by bylo lepší počkat na malé reaktory?
Už jsem zmiňoval, že podle mého názoru je nejen rozumné, ale v případě, že chceme dosáhnout nízkoemisního mixu, dokonce nutné začít s přípravou a pak budováním dvou bloků III. generace v Temelíně co nejdříve. Zde nemá smysl čekat na malé modulární reaktory. Oponenti jádra často uvádějí, že jeden blok v Dukovanech energetiku nevyřeší. To je pravda. Pokud se však dostaví v roce 2036 a staré bloky v Dukovanech budou v provozu šedesát let, tedy do druhé poloviny let čtyřicátých, tak deset let může nahrazovat část uhelných zdrojů. Zároveň pak v té době mohou být dokončovány dva bloky v Temelíně. Pokud někdo prohlašuje, že žádné jaderné bloky se u nás už nemají stavět a vše nahradí čistě obnovitelné zdroje, tak ty pak musí nahradit i ty odstavované jaderné, tedy nejpozději do roku 2047 Dukovany. Jestliže v minulém roce u nás dodaly uhelné zdroje 38 % elektřiny, jaderné 37 %, obnovitelné 14 % a zemní plyn 11 %, tak mi pohled, že lehce nahradíme uhelné a jaderné zdroje obnovitelnými, moc reálný nepřipadá.
Je bezjaderný energetický mix pro naši republiku reálný?
Nesdílím názor, který prezentují někteří i zde na TZB-info, že jedinou možností České republiky je následovat Německo a budovat pouze obnovitelné zdroje. Nemyslím si, že by si v takovém případě dokázala Česká republika zajistit stabilní, bezpečné a sociálně udržitelné dodávky elektřiny.
Německo má představu, že energetiku dominantně vyřeší pomocí velkých větrných parků hlavně na severu a vodíku pro akumulaci. Plánuje násobně zvýšit instalovaný výkon větrných zdrojů i fotovoltaiky. Na pevnině už přestává velký počet vrtulí akceptovat obyvatelstvo, právě proto by velká část nových turbín měla být v moři. I v Německu však odborníci upozorňují, že ani úplné využití potenciálních prostor u německého pobřeží nebude stačit k tomu, aby dodalo všechnu potřebnou energii. Navíc je potřeba postavit velké množství vedení velmi vysokého napětí a podle nové koncepce také produktovodů na přepravu vodíku. Je však otázkou, jak rychle a jestli vůbec se bude dařit překonávat odpor obyvatelstva k potřebným bezpečnostním koridorům těchto energetických dálnic.
U nás si proponenti čistě mixu obnovitelných zdrojů představují, že naši energetiku vyřešíme pomocí fotovoltaiky a vodíku. Ovšem ani v Německu nepředpokládají, že se jim pomocí fotovoltaiky podaří potřebnou energii vyrobit. Dokud nebude vyřešena akumulace, ponese kopírování německé koncepce jeden velice zásadní problém. Ve větrné a slunečné době budou v celém regionu přebytky elektřiny, které nebude kde uplatnit. Naopak během zimní inverze, která může trvat i řadu dní, jí bude všude nedostatek. I to je důvod, proč má naopak smysl budovat jaderné zdroje, které jsou schopné dodávat elektřinu i v této době. To ostatně vidíme i během této zimy, kdy se musí Německo docela často potýkat se situací, kdy ji obrovské instalované výkony větrných turbín nedodají téměř nic a libovolně velký počet nově instalovaných větrníků to nezlepší.
Jak vidíte možnost využití vodíku pro náhradu zemního plynu a akumulaci elektrické energie?
Víra některých v rychlé zavedení vodíku pro sezónní akumulaci je podle mě hodně scestná. Většina potřebných technologií je zatím ve vývoji, prototypech a poloprovozech. O ekonomických aspektech zatím máme minimální znalosti. Představa, že díky tomu, že se pro to rozhodl ekonomicky nejsilnější stát Německo, se to brzy realizuje, není podle mě reálná.
Pokud postavíme jaderné bloky a Německu se zavedení vodíkových technologií přece jen povede, lze jaderné bloky použít pro výrobu vodíku stejně dobře jako obnovitelné zdroje, s využitím produkovaného tepla i efektivněji. Stejně tak nám nové jaderné bloky nebrání v zapojení do vývoje a zavádění vodíkových technologií. Naopak nám zajištění bezpečných dodávek levné elektřiny z nich pomůže při jejích výrobě a zajistí i potřebnou konkurenceschopnost.
Diskuze o podílu jaderné energie v energetickém mixu ČR ale není nová?
Ano, s bojovníky proti jádru už diskutuji od devadesátých let. Tenkrát se snažili o zastavení výstavby prvních dvou bloků v Temelíně. Měli úplně stejné argumenty jako nyní. Výstavba se nedokončí a pokud ano, tak se prodlouží a prodraží. Navíc bude produkce elektřiny z nich neekonomická a stále zlevňující obnovitelné zdroje ji převálcují. Opak je pravdou a dnes alespoň někteří z nich uznávají, že bez alespoň dvou fungujících bloků Temelína by naše cesta k nízkoemisnímu mixu byla v daleko větším průšvihu.
Stejní a jim podobní intenzivně brojili proti novým jaderným blokům na přelomu prvního a druhého desetiletí a vystupují i nyní. Zase tvrdili, že se bloky nepostaví, nebudou ekonomické a jediným našim cílem by mělo být kopírovat Německo. Zároveň přesvědčovali politiky, že máme z minula dostatek zdrojů, že nemusíme spěchat a můžeme počkat, jak se situace vyvine. Právě oni přesvědčili politiky, že se nakonec stavba nových jaderných bloků nerozběhla až do současnosti. Asi by nebyla bez problémů, byla by zdržení, a i cena by byla nejspíše vyšší, než by se na počátku tvrdilo, ale ve výhledu by bylo spuštění nového velkého zdroje, který by nás na dlouhá léta posunul k nízkým emisím. Ano, Mochovce, Olkiluoto 3, Flamanville 3 a Hinkley Point C měly řadu problémů, ale Slovensko bude po jejích spuštěním nízkoemisní a Finsko se k nízkým emisím významně posune. My nemáme nic.
Různé státy EU se rozhodly v energetice pro různé cesty. A výsledky bude možné porovnat. Bude možné srovnat, jak úspěšnými budou při vytváření nízkoemisní energetiky Francie a Německo. A také, jak proběhl energetický přechod ve Finsku, na Slovensku a v Maďarsku, a jak u nás.
Na závěr bych vyvrátil ještě jedno mylné tvrzení, které se i zde u bojovníků proti jaderným zdrojům objevuje. Tvrdí, že obnovitelné a jaderné zdroje nejsou kompatibilní. To je nesmysl. Mix jaderných a obnovitelných zdrojů funguje velice dobře, jak ukazuje v praxi příklad Francie. My můžeme využít výhodu, že fotovoltaické zdroje velice dobře umožňují vykrýt denní špičku ve spotřebě a doplnit jaderné zdroje pracující v základním zatížení. Pokud se Německu opravdu jeho obrovskou finanční vahou podaří prorazit ve vodíkových technologiích, tak pochopitelně také není problém do takového mixu vodík zapojit.
