Nejnavštěvovanější odborný portál
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Michal Šnobr: jeden blok v Dukovanech českou energetiku nezachrání

Plánované odstavení uhelných zdrojů jádrem nahradit nestihneme, v úvahu tak připadá zejména plyn a obnovitelné zdroje. Jak by tento vývoj měla reflektovat nová státní energetická koncepce? Na to jsme se zeptali Michala Šnobra, poradce finanční skupiny J&T.

V loňském roce se na výrobě elektřiny uhlí podílelo 38%, jaderná energie 37%, obnovitelné zdroje 14% a zemní plyn 11% (ENERGOSTAT). Z toho je zřejmé, že nahradit uhlí jiným zdrojem energie bude pro českou energetiku mimořádně složité. Zásadní obrat v dřívějších představách, tedy zvýšení podílu výroby z jaderné energie a zemního plynu, přineslo zveřejnění návrhu na tzv. taxonomii těchto dvou zdrojů. Evropská komise ho rozeslala jednotlivým členům EU poslední den loňského roku.

Michal Šnobr, investor, externí poradce finanční skupiny J&T v Česku a minoritní akcionář společnosti ČEZ pojmenoval navrženou podobu taxonomie jako kompromis mezi postoji Francie a Německa, který pro Českou republiku nevychází příznivě. Bude sice ještě prostor na připomínky, ale naděje na nějakou zásadní změnu je podle jeho názoru velmi malá. Zeptali jsme se, jaké má česká energetika možnosti.

Pokud jde o energetiku, je současná vláda hned od začátku ve velmi složité situaci. Jaké jsou podle Vašeho názoru hlavní příčiny současného stavu?

To je dlouhá nicméně důležitá část naší energetické historie. Dodnes žijeme z toho, co naplánovali a vybudovali naši energetici v minulém století a často i dávno před rokem 1989. Základy naší energetiky jsou robustní. Bohužel čas na to se postavit na vlastní nohy, nastavit nový směr, pomalu dochází. Za posledních deset let a evidentně ani další čtyři roky nebude v čele české vlády premiér, který by měl odvahu vzít realitu vývoje evropské energetiky ale hlavně vývoj jaderných projektů v Západní Evropě a USA v úvahu, připustit jejich složitou situaci, která se dál rok od roku prokazatelně zhoršuje. Místo toho realitu lehkomyslně bagatelizujeme jako bychom ani nebyly členy EU, naše ekonomika nebyla závislá na vývoji té německé. Přitom nejde o to hodit stavbu bloku JEDU přes palubu. Jde o to přemýšlet o vývoji české energetiky v kontextu Evropy ale hlavně i vývoje v sousedním Německu. Česko zaspalo a už dnes to pro nás není nutnost ale povinnost – dívat se přes hranice a to hlavně do Německa.

Michal Šnobr

  • narozen 1970
  • absolvent ČVUT Praha, oboru Ekonomika řízení stavebnictví
  • ženatý, tři děti
  • člen Mensa ČR
  • patriot Jihočech

Od roku 1998 působím jako externí poradce finanční skupiny J&T v Česku, kde se posledních patnáct let intenzivně věnuji energetice. Příležitostně na toto téma přednáším na konferencích ale i vysokých školách. Jsem ale také aktivním soukromým investorem, aktivistickým minoritním akcionářem společnosti ČEZ

Mám více než dvacet let zkušeností na kapitálovém trhu, na kterém působí od druhé vlny kuponové privatizace. V devadesátých letech jsem inicioval a spoluzaložil úspěšnou makléřskou společnost AKRO Capital, v níž jsem svůj podíl později úspěšně prodal. Odnože této společnosti v oblasti správy majetku a realit existují dodnes.

Dnes se kromě energetiky a kapitálového trhu věnuji také vlastnímu podnikání v oblasti cestovního ruchu (od základů jsem postavil řetězec hotelových resortů Amenity, hotel Koflík), správě a investicím do nemovitostí včetně vlastní developerské činnosti, zemědělství (Jihočeské ekofarmy s.r.o.) a také výrobě kontejnerových staveb (ZRUP Příbram). Na jihu Čech provozuji v oblasti České Kanady golfový areál Golfresort Monachus, na severu Čech lyžařský areál v Deštném v Orlických horách .

Jsem jedním ze dvou spoluzakladatelů a významným donátorem Nadace člověk člověku, která podporuje projekty v oblasti výchovy, vzdělávání, sportu, zdravotní péče a využití volného času dětí a mládeže, zároveň poskytuje pomoc i handicapovaným a sociálně znevýhodněným lidem.

K mým zálibám patří četba, sport, sběratelství poštovních známek a v neposlední řadě i stavebnice LEGO (muzeum Czech Repubrick).

Měla by tedy výstavba nového bloku v Dukovanech zůstat prioritou české energetiky?

Jde o to přemýšlet, zda nám stavba jednoho mamutího bloku přinese kýžené řešení. Řešení pro případ rychlejšího odchodu od uhlí, politiky slibovanou energetickou soběstačnost, bezpečnost a spotřebitelům opravdu levnou elektřinu. Zvážit zda nikoliv na jeden ale více jaderných bloků včetně finančních nákladů vlastně máme. Kdo a za jakých podmínek bude investovat. Půjde o biliony nikoli stovky miliard. Prostě přiřadit projektu reálná rizika, časový kontext, ale hlavně ho nenést další roky naší energetikou na podnosu jako jediný možný scénář vývoje Česka v energetice.

Bohužel naši politici sledují jen své krátkodobé zájmy a dál do budoucna nechtějí vidět. Neříkají lidem pravdu o skutečných nákladech jaderné energetiky ani výši ceny elektřiny, která z toho vyplývá, nemluví o rizicích ani jaderných a ani těch tržních. Rizika včetně cenových schovávají za státní rozpočet a neinformovaného daňového poplatníka. Proč taky to vše říkat? Veřejné mínění je ze specifických důvodů, viz. níže, nakloněno jaderné energetice, a tak je směr Česka dán dopředu. Politik, který odejde za čtyři roky nic nezkazí, pokud bude jen opakovat zaklínadlo „JEDU“. Naopak pokud by měl dnes odvahu a i jen trochu připustil jiný vývoj, asi by prohrál.

Odkud se bere tato důvěra v jadernou energii?

Vše má dvě jednoduché příčiny. Česko je jedinou zemí, která v našem regionu, nicméně ještě mimo EU, prosadila za posledních dvacet let dokončení jaderné elektrárny a to proti velkému odporu Německa a Rakouska. Dva bloky Temelína byly dokončeny v roce 2003 a bylo to takové moderní vítězství na energetické Bílé hoře, které se nám velmi vyplatilo. Hordy německy mluvících odpůrců jádra blokující v traktorech hranice byly odraženy a Češi jsou na to oprávněně pyšní.

Jenže na tomto stavět budoucnost české energetiky nejde. Je tu realita cen jaderných projektů v EU/USA a ty ukazují, že tento úspěch zvětšený dokončením bloků těsně před vstupem do EU a na jednotný evropský trh, už nepůjde opakovat a náklady, které nakonec český spotřebitel elektřiny a skrytě i daňový poplatník budou proti Temelínu šesti, sedmi násobné a v dané době dost možná i ještě vyšší. Ještě větší problém ale je, že Evropa se chystá energetiku zcela změnit a velmi pravděpodobně i změnit její základní tržní nastavení. Naše sázka na podobu trhu s elektřinou za dvacet a více let, tak může zůstat „opuštěná“ a hrozí, že uvázneme v čistě národních závazcích problémech a to z doby, kdy Evropa dotovala jiné investice až ze sedmdesáti procent a to hned na začátku. Musíme si uvědomit, že nikdy nebudeme mít sílu Francie německý vliv na energetiku odrážet. Současně mají Francouzi v detailech i zcela jiné zájmy než Česko.

Dostavět a spustit Temelín těsně před vstupem do EU byla opravdu výhra a to po všech stránkách. To že jsme velmi rychle poté vstoupili do EU a přijali jistá pravidla už se (při míře české skepse k EU) ale tak silně nevnímá. Při vstupu do EU nám sice byla přislíbena volnost při volbě energetického mixu, nikdo ale už nedomyslel, že na společném evropském trhu s energiemi je to tak trochu „vrabec na střeše“. Máme totiž německé ceny elektřiny a jsme součástí tržního prostoru, který určují podmínky trhu a to včetně směrování investic v celé evropské energetice. Tedy naši politici mají ve finále na naši energetiku minimální vliv, vše je přetlačováno vlivem rozhodnutí v Berlíně. To je realita. S orientací na podporu čistě jaderného scénáře založeného na mamutích blocích tak můžeme tentokrát udělat osudovou chybu. Není to ale o technologii, je to o tom, že se vydáme cestou, kterou EU úplně nesdílí, nepodporuje.

Nemělo by stanovení priorit v oblasti energetiky předcházet zpracování nové Státní energetické koncepce ČR?

O tom není žádných pochyb. Náš poslední ASEK vznikal ve zcela jiných podmínkách a je nyní zcela zastaralý. Bohužel ještě v roce 2021 sloužil jako politické zaklínadlo nejen vládě Andreje Babiše, ale i společnosti ČEZ. Nyní to vypadá na lehký obrat ale po prvních projevech premiéra, spíše jen kosmetický. Politici stále jakoby úplně nechápou, co nám Evropskou radou a Evropským parlamentem delegovaný akt taxonomy pro energetiku naznačuje, stále se tak trochu tváříme, že se nás to netýká. Přitom v EU není a nebude jiných cest. Stavíme se na zadní a přitom přicházíme jako soused Německa o unikátní příležitosti se na změně energetiky také podílet. My ale za každou cenu budeme trvat na „minulosti“, věřit, že se Německo plete, nebudeme inovovat, nebudeme zkoušet jiné cesty a nakonec si od Němců jejich technologie znovu za draho nakoupíme a pak budeme opět brblat… Je to škoda.

Koncepce by měla být jiná, ale nevěřím, že je stát schopen obratu. Paradoxně věřím, že směr ukáží soukromé investice do energetiky, na pokrytí alespoň části spotřeby z vlastních zdrojů. Až toto donutí politiky, vládu konat. Doposud nebyl pochopen princip, že Brusel tentokrát na rozdíl od minulosti upřednostní podporu vybraných investic místo podpory skrze výkupní ceny elektřiny mimo trh.

Přečtěte si také Studie: USA mohou vyrábět 90 % své elektřiny bezemisně již v roce 2035 Přečíst článek

Úplně od základu nové koncepce, nebo by stačila opět jenom aktualizace té platné z roku 2014? Už při při zběžném porovnání předpokladů tohoto dokumentu např. s reálnými výsledky roku 2020 je zřejmý poměrně značný rozpor.

Nová státní energetická politika by měla konečně odpovědět na mnoho otázek, které za poslední roky vyvstaly. Vždyť víme že někdy mezi roky 2030 a 2035 může skončit uhelná energetika a dost možná většinově i dříve. První je tak logická. Čím výkon uhelných elektráren nahradíme, když v těch letech ani náhodnou nebude stát nový jaderný výkon a naopak bude zřejmé, že někdy kolem roku 2045 bude pravděpodobně odstaven 2 000 MW výkon Dukovan? Je zřejmé, že nové investice ať už do OZE nebo plynu (biometanu, vodíku) popřípadě skladovacích konceptů budou muset přijít mnohem dříve než se vůbec definitivně rozhodně o stavbě (na základě platného stavebního povolení) jednoho nic neřešící bloku v Dukovanech tj. kolem roku 2030. Ty investice budou mít podporu EU, budou rovněž investičně náročné a v rámci své životnosti a udržitelnosti nebudou podmíněny okamžikem, kdy by měl být dostavěn blok Dukovan.

Toto je totiž zásadní. Pokud by to bylo opačně. Pak se samozřejmě stavba super drahého, časově a technologicky náročného projektu jako JEDU, navíc financovaného státem, stává pro zbytek energetiky „kobercovou bombou“ tj. stát rozhodně nemůže připustit ohrožení této investice po celou dobu její přípravy i stavby tj. dvacet let a bude jakoukoli hrozbu blokovat. Škody by totiž byly nedozírné.

Je opravdu nezbytné mířit s novým blokem JEDU na rok 2036 (dnes už nereálný) nebo je to historické dědictví, které vyšlo z domnělých konců stávajících bloků JEDU ve 2025 (proto se konal tendr na Temelín) a později 2035. Máme na to postavit v Česku více bloků než jeden? Za jakých podmínek? Co se stane, když bude rozestavěno a ve třicátých letech na trh postupně přijdou menší a levnější modulární reaktory? Těch otázek a výzev pro nový ASEK je zkrátka mnoho. Do toho si samozřejmě soukromý sektor pojede po své linii.

Kolik času podle Vás má vláda, respektive MPO, na zpracování takového dokumentu?

Mělo být dávno hotovo, ale není. Problém je i v tom, že v české energetice chybí „čerstvý“ vítr nové impulsy. Tady vše připravují a zpracovávají už 15 let stále stejní lidé, jen vždy trochu převlečou kabát a nehneme se z místa. Často ani nepochopili, že naše členství v EU nás posunulo jinam. To přineslo jiné výzvy, politici nekonečně bagatelizují Green Deal apod. ačkoli Česko na půdě EU vše schválilo. Základním a vždy rozhodujícím impulsem bylo, je a bude vyřešení vztahu stát a ČEZ. I to je zanedbané a za mne už to dnes i smrdí. Mícháme tu strategie a vize české energetiky se zájmy a schopnostmi politiky, ale i vliv synergií mezi politikou a byznysem v energetice.

Jaké tedy máme možnosti řešení budoucího deficitu výroby?

Už jsem to zmínil i v předešlých odpovědích. Nemáme, neměli jsme a ani mít nebudeme to nahradit jinak než díky rozvoji OZE a minimálně dočasně zemním plynem později možná vodíkem, biometanem, syntetickými plyny. V delším horizontu čekáme na přijatelné koncepty skladování elektřiny jako doplněk výroby elektřiny z OZE a snad i menší výkony modulárních jaderných technologií. Tyhle sázky jsou dané. Čelit zpoždění můžeme jen tím, že uhelná ale spíše plynová vrátka zůstanou otevřená déle, než si dnes myslíme. Zásadním úkolem je i prodloužení životnosti stávajících jaderných bloků na 60 let. Plánovat další velké jaderné mamuty v podobě starších technologií je možnost, která hraje na to, že se energetika v nových technologiích nikam neposune. Je to varianta a nesmí být nosná, spíše záložní.

Ještě jednu důležitou věc je potřeba dodat. Přechod z uhelné energetiky na neuhelnou doposud nikdo nezvládnul bez asistence plynu/syntetického plynu/vodíku. Stačí se podívat na vývoj v Británii. Českými politiky suverénně opakovaný názor, že budoucnost Česka je postavena na kombinaci jádra a OZE je světový unikát, nepochopení možností energetiky. Falešná hra.

Přečtěte si také Syntetická paliva – power to gas, power to liquid: výroba a účinnost Přečíst článek

Neměli bychom tedy urychleně hledat způsoby, jak tuto výrobu z OZE výrazně navýšit? V podmínkách ČR by to byla zejména fotovoltaika. Tak, aby se v příštích letech investice do domácí decentralizované výroby s bateriovým úložištěm stala mnohem atraktivnější pro násobně větší počet majitelů domů než proklamovaných 100 000?

Aby nevznikl dojem, že mluvím o řešení jen o fotovoltaice. Rozhodně obecně nemůže jít pouze o fotovoltaiku, určitě musíme změnit přístup a místo bioplynek podporovat biometanové stanice, zapojit cirkulární ekonomiku, spalovat odpady a dál pokračovat v silné decentralizaci včetně plynu, dát důraz na vodík ale také na úspory energie. Co se týká fotovoltaik, tak u těch předpokládám, že největší podpora by měla směřovat na samotné investice směrované do vlastní spotřeby, popřípadě schopnosti dočasného uskladnění přebytků pomocí baterie a jejich následné využití. Tak či onak i u velkých solárních parků by měla podpora směrovat především na počátku do investice, nikoli nějakých nadstandardních výkupních cen elektřiny. Ta doba, kdy si tímto typem politiky zhoubně nastavené podpory prošlo Česko (2009–2010), je už snad pryč. Platit to budeme ještě dlouhé roky.

 
 
Reklama