Uhelný byznys: skryté dotace a nesplacené dluhy
Těžba a spalování uhlí změnily během dvou století fungování světa i planetární klima a nyní ustupují ze scény. To je vedle mnoha dalších informací klíčovým sdělením nové reprezentativní publikace Atlas uhlí, která na padesáti stranách shrnuje historii i současnost kontroverzního paliva.
© Fotolia.com
Uhlí zažehlo a neslo průmyslovou revoluci, ale současně způsobilo ekologický i sociální úpadek celých oblastí. Dnes se zásadním způsobem podílí na změně klimatu – globálně je odpovědné za 43 % emisí oxidu uhličitého a více než čtvrtinu všech emisí skleníkových plynů. Progresivní země světa proto uhlí rychle opouštějí.
Celosvětová produkce uhlí dosahuje svého vrcholu a začátek ústupu uhlí ze scény je již patrný. Ve Spojených státech bylo za posledních šest let uzavřeno dvě stě uhelných elektráren, Portugalsko skončí v příštích měsících s výrobou elektřiny z uhlí docela a poslední skotská uhelná elektrárna je od března 2016 mimo provoz. A hlavně – v roce 2014 začala po letech strmého růstu stagnovat spotřeba uhlí v Číně. Kola uhelného byznysu po staletích zadrhávají. Nicméně někteří investoři spoléhají na to, že na tomto podnikání půjde ještě nějakou dobu slušně vydělávat. Proč firmy jako EPH láká něco, čeho se jiné horempádem zbavují?
Zastánci uhlí často tvrdí, že hlavní výhoda této suroviny spočívá v možnosti vyrábět elektřinu za velmi výhodnou cenu. Za nízkými cenami uhelných produktů se ovšem skrývají dotace, placené z kapes daňových poplatníků. Na řešení důsledků klimatických změn nebo léčbu nemocí způsobených špinavým vzduchem přitom uhelný průmysl přispívá minimálně.
Účty za těžbu uhlí, na které se zapomnělo
Cena elektřiny zahrnuje provozní náklady dodavatelů a nejrůznější daně. Některé položky se ale do ceny nezapočítávají, a tak se ani neobjevují na žádném vyúčtování. Jedná se o takzvané externality, které je nutné platit v důsledku toho, že určitý tržní subjekt nějakým způsobem poškodí někoho mimo trh a vzniklou škodu nekompenzuje. Jinými slovy: odpovědné subjekty nehradí cenu za své hospodářské aktivity v plné výši. I když mají uhelné společnosti často vysoké zisky, přesunou část toho, co je třeba zaplatit, na nezúčastněné třetí osoby či celou společnost. Typický příklad představují například poplatky za zdravotní péči o obyvatele poškozené zhoršenou kvalitou ovzduší. Těžba a spalování uhlí tak zahrnuje ohromné položky, které nejsou nikde vidět. Tyto „externality“ tvoří především státní dotace do nápravy ekologických škod a dopadů na lidské zdraví.
Značná část uhelných externalit souvisí s emisemi skleníkových plynů a znečištěným ovzduším. Vzhledem ke statistické souvislosti mezi znečištěním a jeho důsledkem se však nedají jednoduše vyčíslit (vysoké emise nejsou bezprostřední příčinou konkrétní povodně či vichřice, zvyšují ovšem jejich četnost). Při jejich stanovení se proto vychází z určitého konsensu. Bere se přitom v úvahu rozsah škod, které jsou zcela nebo částečně nevratné. Protože lze jen s obtížemi stanovit hodnotu ekosystémů, zničených například v důsledku klimatických změn, vychází se z nákladů spojených s různými hospodářskými aktivitami. Tím se myslí třeba náklady na odstraňování škod po velké havárii. Z těchto důvodů se tedy jedná o politická čísla. V rámci programu OSN pro životní prostředí (program UNEP) se například pracuje s údaji, které poskytuje britská poradenská firma Trucost. Tyto teoretické hodnoty jsou skutečně enormní, ačkoliv ukazují pouze špičku ledovce. Podle Trucostu se výše externalit spojených se spalováním uhlí v elektrárnách jenom ve východní Asii v roce 2009 vyšplhala na 452 miliard dolarů. Vycházelo se přitom především z emisí skleníkových plynů a znečištění ovzduší. V severní Americe se ve stejném roce škody vyhodnotily na 316 miliard dolarů. V Německu dosáhly externality za znečištění ovzduší a skleníkové plyny téměř 28 miliard eur, tedy více, než se vydává na podporu obnovitelných zdrojů. Podle studie Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy (COŽP) způsobují uhelné elektrárny v České republice celkové škody ve výši 51 miliard korun ročně. V uvedené částce jsou zahrnuty dopady emisí vybraných znečišťujících látek a skleníkových plynů z elektrárenských provozů v rámci celého životního cyklu.
Miliardy pro dotované uhlí
Uhlí se zdá být levné také díky subvencím, které mu přitékaly a nadále přitékají z kapes daňových poplatníků. Energetické koncerny dodnes profitují z veřejných prostředků.
V roce 2014 předložila německá poradenská firma Ecofys Evropské komisi působivá čísla: v letech 1990–2007 se výstavba uhelné infrastruktury v dnešních osmadvaceti členských zemích EU dotovala částkou v celkové výši 200 miliard eur. Více dostal už jen atomový průmysl (220 miliard eur). Obnovitelné zdroje nikdy takovýmto způsobem, tedy přímou dotací, financovány nebyly, s výjimkou vodních elektráren, jimž se dostalo stomiliardové subvence.
Mezi lety 1970 a 2007 zaplatily země EU uhelnému průmyslu ve formě státních dotací 380 miliard eur. Cílem státních dotací je udržet konkurenceschopnost uhlí z domácí produkce a s ní spojená pracovní místa. Nejvíce dotací přitom vyplatilo Německo. Například v roce 2015 má jít z německého rozpočtu téměř 1,2 miliardy eur na přímou finanční pomoc těžbě černého uhlí. Tuto pomoc posiluje ročně ještě další půlmiliardou eur spolková země Severní Porýní-Vestfálsko. Od dotování černého uhlí by se mělo upustit v roce 2018.
I v České republice můžeme najít konkrétní příklad. Současná vláda vyjednává s vlastníky uhelné firmy OKD o postupném útlumu těžby, na nějž by přispěly peníze daňových poplatníků. Navržený postup a restrukturalizace firmy by znamenal náklady pro stát 17 miliard korun, jak spočítala poradenská společnost Deloitte.
Dotovaný výzkum uhlí
Na výzkum a vývoj paliv vydaly země EU v letech 1974 až 2007 celých 108 miliard eur. Největší část, tedy 78 procent, šla do výzkumu jaderné energie, dvanáct procent na obnovitelné zdroje a deset procent do fosilních paliv, přičemž uhlí získalo větší podporu než ropa a plyn. ČR v roce 2014 dotovala výzkum v oblasti energetiky 400 miliony Kč, což je o polovinu méně než v období 2008–2010.
Podpora výzkumu a vývoje v oblasti energetiky z veřejných zdrojů v ČR. Zdroj: Mezinárodní energetická agentura
Další dotace na vývoz uhelných technologií
Výstavba velké uhelné elektrárny běžně stojí přes miliardu eur. K tomu je navíc třeba zainvestovat do přípravných prací. Někdy se realizace projektu může protáhnout o celé roky. Investoři – energetické firmy ve státním či soukromém vlastnictví – se tak mohou dostat do platebních problémů. Bohaté průmyslové země proto velkoryse dotují také export. Mezi lety 2007 a 2013 podpořily tyto státy uhelné projekty pojištěním, garancemi a úvěry ve výši 36 miliard dolarů. Na prvním místě financování stojí Japonsko s 16,8 miliardy dolarů, následují Spojené státy (7,2 miliardy dolarů) a Německo (4,8 miliardy dolarů). Česká republika se v rámci projektů zahraniční rozvojové spolupráce podílela na několika uhelných projektech v Bosně a Hercegovině. V roce 2014 podpořila Česká rozvojová agentura také projekt zaměřený na modernizaci zauhlování v elektrárně v mongolském Ulánbátaru. Tento projekt by měl být dokončen v roce 2016 a celkové náklady se pohybují okolo 30 milionů Kč.
Důležitou roli přitom nehrají pouze instituce, které poskytují úvěry na úrovni jednotlivých států, ale také mezinárodní banky pro podporu rozvoje. Ty dotovaly mezi lety 2007 a 2013 uhelné projekty částkou ve výši 13,5 miliardy dolarů. Téměř 90 % všech prostředků zamířilo do výstavby nových elektráren. Zbývající část se investovala do těžby a modernizace starých zdrojů. Vzhledem k přetrvávající kritice se nicméně od roku 2010 uhelné projekty financují čím dál méně. Po roce 2013 se tři banky podporující rozvojové země – Světová banka, Evropská banka pro obnovu a rozvoj a Evropská investiční banka – rozhodly, že uhelné projekty už financovat nebudou, nebo jen zcela výjimečně. Ovšem komerční banky, jejichž transakce nemůže stát téměř vůbec ovlivnit, hrají v oblasti uhelných projektů po celém světě ještě důležitější úlohu než finanční instituce vlastněné státem. V letech 2005–2014 financovaly tuto oblast celkem 500 miliardami dolarů.
Další skrytá dotace – obchodování s emisemi
Specifickou formou veřejné podpory představují zdarma přidělené povolenky v rámci evropského systému obchodování s emisemi (ETS). Článek 10c příslušné evropské směrnice umožňuje vládám některých členských zemí přidělit zdarma významnou část emisních povolenek výrobcům elektřiny, včetně uhelných, zatímco elektrárenské firmy v ostatních státech EU si musí povolenky kupovat v aukcích. Výměnou za to musejí podniky investovat prostředky o stejné hodnotě do opatření na snižování emisí skleníkových plynů, modernizaci výroby elektřiny, diverzifikaci energetického mixu a transformaci na nízkouhlíkové hospodářství. Čeští výrobci elektřiny, kteří z bezplatných povolenek také profitují, u celkem 56 vykázaných dokončených projektů (pro období 29. 6. 2009 – 30. 11. 2012) pouze dvacetkrát uvedli, že vůbec došlo k úsporám energie; čtrnáctkrát, že došlo ke snížení podílu uhlí na výrobě elektřiny a devětkrát, že došlo k navýšení podílu méně uhlíkatých či bezuhlíkatých paliv. Téměř všechny podniky, které na základě této výjimky dostávají v letech 2013 až 2019 povolenky zdarma, obdržely již v letech 2008 až 2012 zdarma více povolenek, než kolik potřebovaly k pokrytí svých emisí a mohou je neomezeně použít v dalších letech nebo zpeněžit na trhu.
A další uhelné dotace – kotlíkové dotace
Kotlíkové dotace (součást Operačního programu životní prostředí 2014-2020) jsou určeny domácnostem na výměnu starých neekologických kotlů na tuhá paliva za moderní nízkoemisní kotle, za tepelné čerpadlo nebo solární systém. Cíl je vyměnit alespoň 80 000 kotlů. Podmínky programu, dojednané na jaře roku 2015, nicméně umožňují také výměnu kotlů na uhlí za – kotle na uhlí. Ačkoli na kotel jen na biomasu a na tepelné čerpadlo je míra dotace nejvyšší, rozdíl není tak výrazný, aby motivoval domácnosti, které léta vytápějí uhlím, k pořízení čistějšího zdroje. Neplatí ani argument, hojně vznášený v debatě o nastavení podmínek programu, že uhlí potřebuje podporu ze sociálních důvodů – k odvrácení rizika energetické chudoby nízkopříjmových domácností. Pro podporovaný typ kotlů (splnění podmínek ekodesignu) není nejlevnějším palivem uhlí, ale dřevo. Nízkopříjmové domácnosti nejsou programem nijak zvýhodněny a potenciál rozhýbat pomocí evropských peněz změnu v jednom z tradičně uhelných sektorů hrozí zůstat z velké části nevyužit.
Pokud se vrátíme k úvodní otázce, je i díky přežívajícímu systému nejrůznějších podpor a nezahrnutí externalit dobře možné, že uhelná aktiva budou investorům ještě nějakou dobu vydělávat. Nicméně podmínky na trhu se rychle mění. V porovnání s rokem 2012 klesly ceny uhlí na polovinu a nyní se nacházejí na stejné úrovni jako v době hospodářské krize v roce 2008. V polovině prosince 2014 zavřel hornický gigant Glencore během tří týdnů dvacítku svých dolů v Austrálii a 8000 zaměstnanců muselo čerpat nucenou dovolenou. To představuje další doklad toho, že uhelný průmysl na celém světě se noří do vážných problémů. Některé uhelné podniky možná představují pro své investory „znehodnocený majetek“ už dnes. Politická snaha snížit emise uhlíku a rozvíjet alternativní technologie, posílená uzavřením nové globální dohody o ochraně klimatu v Paříži, vysílá nyní správné signály investorům. Nejenom jim, ale především firmám, které působí v oblasti fosilních paliv: snaha o získání dalších zásob uhlí znamená promarněný kapitál.
Použité zdroje
- Atlas uhlí, Příběhy a fakta o palivu, které změnilo svět i klima (2015), Heinrich-Boell-Stiftung v Praze, Hnutí DUHA – Friends pof the Earth Czech Republic a analytické centrum Glopolis, dostupný na: www.atlasuhli.cz
- Climate’s enfants terribles: how new Member States’ misguided use of EU funds is holding back Europe’s clean energy transition’ (2015), CEE Bankwatch Network & Friends of the Earth
- Subsidies and costs of EU energy (2014), Ecofys
- Zhodnocení investic realizovaných výměnou za bezplatné emisní povolenky podle paragrafu 10c evropské směrnice o emisním obchodování (2013), Centrum pro dopravu a energetiku
- Stát zvažuje účast v záchraně OKD, E15, 8. 4. 2016
- Výroba elektřiny z uhlí je dotována více než obnovitelné zdroje, TZB-info, 17. 12. 2014
Článek popisuje stav, který je dlouhodobě diskutován a řeší se napříč všemi vyspělými zeměmi v důsledku přerodu fosilní energetiky na čistší zdroje. V energetických koncepcích k tomuto tématu bohužel často převládá politická argumentace před argumentací technickou. Článek se snaží shrnout co nejvíce dohledatelných externalit souvisejících s těžbou a využíváním uhlí v energetice.
Z pohledu výroby ušlechtilých dřevních paliv (dřevních briket, pelet, apod.) je důležité zmínit další skrytou dotaci uhelného byznysu, na kterou článek neukazuje. Fakticky se jedná o další státní dotaci ve formě předávacích cen za vytěžené uhlí. Zásoby uhlí pod povrchem jsou státu, těžební společnosti však státu za vytěžené uhlí platí okolo 10 Kč za tunu. To je z pohledu ostatních paliv absolutně mizivá částka.
Srovnáme-li to s dřevním palivem, tak lesní těžařská firma musí zaplatit státnímu podniku Lesy ČR 2000 Kč za kubík dřeva, který si musí navíc vytěžit, odvézt na pilu a pořezat (zbytková část se využije na palivo). U uhlí je podobná předávací cena vysoce podhodnocenou platbou o několik stovek procent. Pokud by se podmínky srovnaly, uhlí přestane být konkurenceschopné s ostatními ekologickými palivy.
Extraction and combustion of coal have changed the world and the climate of our planet within last two hundred years, but both are declining. This fact alongside with many others belongs to key messages of a new, representative publication, the Coal Atlas. Coal has started the industrial revolution and at the same time caused environmental and social destruction of large areas. At present, coal significantly contributes to climate change by being responsible for 43 % of global carbon dioxide emissions and more than one third of all greenhouse gas emissions respectively. Progressive countries are therefore leaving coal behind. What is more, consumption of coal has recently stagnated also in China, so far the biggest consumer. While the coal business seems to be inevitably coming to the end, some investors still hope for a profit. Why some buy something that the others consider as “stranded assets”?
