Jaké mohou být důsledky ukvapené dekarbonizace EU27? (II)
Dekarbonizace je cesta, kterou musíme ujít. Je ale něco takového slučitelné s trhem? Musíme usilovat o 90% soběstačnost v energetice? Je ukončení výroby elektřiny z uhlí vize, ke které jakýkoliv prováděcí plán a nástroje chybí?
Na konferenci Energetika 2023 proběhla panelová diskuze na téma „střet zájmů při dekarbonizaci“. Jejími účastníky byli:
- Vladimír Hlavinka, Svaz moderní energetiky
- Martin Hájek, Teplárenské sdružení ČR
- Jan Pačes, 2JCP
- Pavel Řežábek, ČEZ, a.s.
- Martin Ludvík, Sev.en Industry Supply
Diskuzi moderoval Martin Slabý z Českého plynárenského svazu. Záznam celé panelové diskuze si můžete poslechnout zde:
Za poskytnutí záznamu děkujeme pořadateli konference, společnosti EGÚ Brno.
Neměli bychom evropský plán na dekarbonizaci přehodnotit?
Byl dotaz moderátora na Pavla Řežábka. Ten v odpovědi vyjádřil nesouhlas s pohledem na dekarbonizaci Michala Macenauera. Konstatoval, že evropský plán dekarbonizace je správný, ale vyjádřil pochybnosti, zda i dotační nástroje na jeho splnění jsou vhodné. Jako příklad uvedl postup USA, která dekarbonizaci začala zajišťovat tzv. protiinflačním zákonem (IRA – Inflation Rediction Act).
Název zákona je ale jen maskovací, ve skutečnosti se podle Řežábka jedná o nástroj, jak dekarbonizovat pomocí zvýšení firemních daní a současného zavedení daňových kreditů na zelená opatření. Výsledek je z evropského hlediska až nepříjemně účinný. Řada firem, která se chystala dělat zelený byznys v Evropě, své plány přesunula do USA. Jako příklad uvedl Volkswagen, který odsunul rozhodnutí o výstavbě továrny na baterie Gigafactory. Ta měla být v ČR, nebo jinde v regionu střední Evropy, ale rozhodnutí o jejím umístění bylo už několikrát odloženo.
Tím ale vlastně, jistě nechtěně, potvrdil obavy Macenauera, že přesunutí průmyslové výroby z Evropy do zemí s méně přísnou emisní legislativou (především tedy Číny a Indie), povede ke globálnímu zvýšení emisí. A plánovanou rychlost transformace energetiky by podle Macenauera měla EU přehodnotit.
Neztrácí v procesu dekarbonizace teplárenství smysl?
Byla další otázka, na kterou odpovídal Martin Hájek, že rozhodně neztrácí. A jako příklad uvedl Německo, nejzelenější zemi v EU. Němci pochopili, že transformace vytápění na výhradně elektrické se lokálně nemůže podařit. A proto začali přirozenou cestou zdola, zvyšovat podíl budov připojených na dálkové vytápění. Plánují takto připojovat 100 tis. budov ročně. Tímto tempem chtějí do roku 2045 zvýšit podíl populace připojené na dálkové vytápění ze současných 14 % na 40 %. K tomu Hájek suše konstatoval, že těchto 40 % má ČR dnes.
Teplárenské soustavy tak vytváří nástroj pro využití obnovitelného tepla např. z městských odpadních vod. S postupující dekarbonizací energetiky se podle Hájka budeme stále více dostávat do problémů s energetickými přebytky v letním období a nedostatkem elektrické energie v zimě. Jako jedno z možných řešení uvedl Hájek v humorném módu narovnání zemské osy. Tím by se tato disproporce odstranila. Pokud by se ale toto řešení nepodařilo, zbývá jako jediné řešení využití zemního plynu pro náhradu uhlí ve výrobě elektřiny a tepla.
Vliv sklonu zemské osy na střídání ročních období. Zdroj: Martin Hájek
Jak budou provozovány uhelné elektrárny pro roce 2027?
Byl další dotaz moderátora. Pavel Řežábek odpověděl, že pojedou buď málo, nebo vůbec. A odpověď doložil i ekonomickými parametry vlivu ceny emisní povolenky na rentabilitu provozu uhelné elektrárny. Dále uvedl, že pro vybalancování rostoucího podílu fotovoltaických a větrných by bylo zapotřebí rychle začít stavět paroplynové elektrárny a plynové kogenerace. Důrazně pak upozornil na nutnou rychlost výstavby. Úvěry na investice do plynových zdrojů budou, na základě platné taxonomie, banky poskytovat jen do roku 2030. Po tomto roce už úvěr nebude možné získat, stejně jako dnes žádná banka neposkytne úvěr na uhelnou elektrárnu. Další diskutující ale uvedli, že výstavbě plynových zdrojů v ČR brání dvě zásadní překážky.
Jednak to, že se ani po dvou letech vládě nepodařilo vyjednat notifikaci plynu u Evropské komise. Druhým problémem pak budou kapacity výrobců plynových zařízení do roku 2030. Nejsme sami, kdo bude potřebovat rychle stavět plynové zdroje jako náhradu uhelných. Podle Radka Jirků bude nutno pro zimní období nahradit v ČR 7 GW výkonu uhelných elektráren. Podle Hájka bude sousední Německo potřebovat postavit pak ještě daleko větší výkony plynových zdrojů a stejně tak bude jistě poptávat plynové investice i Polsko a další evropské země.
Daří se přenést sdělení o problémech české energetiky politikům?
Bylo závěrečné téma diskusního panelu. Martin Hájek konstatoval, že se to vůbec nedaří. Politici podle něj řeší, jak se bude sdílet elektřina, jestli se může sdílet mezi 10 nebo 20 odběrnými místy. Ale nám, nejen Teplárenskému sdružení, ale celé energetice se nedaří přenést na politiky zprávu, že by měli řešit jiné priority. Jak energeticky „přežijeme“ do roku 2030, jak transformovat teplárenství, jak zajistíme náhradu výroby elektřiny z uhlí výstavbou řiditelných zdrojů a další? Martin Hájek konstatoval, že upozornit politiky na tyto priority se prostě nedaří.
