Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Jaká je budoucnost CZT – 1. část

Množství tepla spotřebovávané domácnostmi za účelem vytápění bude stále klesat. Příčin tohoto trendu lze identifikovat více, nicméně všechny mají jeden společný znak – rostoucí cenu tepla. Ta roste jednak z důvodu zdražování vstupů (suroviny, technologie, práce), jednak v důsledku snižující se spotřeby tepla (změna klimatu, úsporná opatření).


Ceny vstupů většinou reagují na podněty ležící zcela mimo naše možnosti ovlivnit je. Mezinárodně politická situace, obchodní politika zemí a společností majících těžbu, výrobu či distribuci paliv a energií pod kontrolou, nebo mezinárodní závazky v oblasti ochrany životního prostředí, to vše má na cenu vstupů zásadní vliv, stejně tak jako daňová politika našeho státu nebo měnová strategie centrální banky. Tyto faktory musíme i se skřípěním zubů brát jako něco, co ovlivnit při nejlepší vůli nedokážeme. A jestliže jednotková cena tepla pro konečné spotřebitele roste, a ti se nehodlají smířit s bobtnajícím podílem, který tepelná energie v nákladové části jejich rozpočtů zaujímá, začnou logicky hledat cesty, jak její spotřebu omezit.

Když klesá spotřeba tepla, klesá i jeho výroba. Co však klesat nemusí, jsou fixní náklady výrobců. Objekty a technologie pro výrobu a distribuci tepla mají pořád ty samé, ať se tepla vyrábí původní množství nebo pouze jeho část, takže odpisy, údržba a investice budou v podobné výši před i po změně objemu výroby. Mzdové náklady? Redukce personálu při poklesu výroby nepřipadá většinou v úvahu. Jestliže určitou činnost při 100% výrobě zajišťoval jeden člověk, je s ním až na výjimky třeba počítat i při jakémkoliv snížení produkce, takže mzdové náklady nejenže neklesnou, ale dokonce by v důsledku postupného vývoje měly narůstat. Západoevropským platům se přece chceme přiblížit všichni, nejen vybraná odvětví. S každým poklesem výroby tak nabývají fixní náklady na významu v kalkulaci jednotkové ceny tepla, což má za následek její vzrůst. Na to zákazníci reagují tím, že investují do úsporných opatření, díky kterým klesá spotřeba energie a tím pádem i její výroba. A tak stále dokola.

Popsaný sled událostí svádí k závěru, že se stále motáme v kruhu, ale bohužel se nejedná o kruh, ale o spirálu! S každou další úsporou spotřeby poroste dále jednotková cena tepla, podobně jako jsme to již zažili v jiných oblastech s obdobnou monopolní strukturou.

Právě v monopolním postavení tepláren vidí mnozí příčinu zdražování tepla. Teplárny však nejsou a nemohou ani být neomezenými pány při cenotvorbě, na tu ze zákona dohlíží ERÚ, jehož posláním je chránit spotřebitele před zneužíváním monopolního postavení ze strany výrobců. Výrobci si tak do kalkulačního vzorce mohou dosadit pouze striktně vymezené uznatelné náklady. Přesto může vyvstat otázka, jestli by i zde, podobně jako v jiných odvětvích, nepomohl vstup konkurence na společný trh. Ale ruku na srdce, dovedete si představit, že by o přízeň odběratelů tepla na jednom sídlišti bojovali dva konkurenti? Pokud by jeden druhého v cenové válce nezahubil, museli by se o zákazníky v dané lokalitě, a pochopitelně i o jejich spotřebu tepla, v určitém poměru podělit. A tím by se ještě výrazněji naplnila již vyřčená teze, že s klesající výrobou roste cena. Teplárenství zkrátka monopolní být musí, aby se efekt centralizované výroby tepla mohl přenést i na konečné spotřebitele.

Smyslem centralizovaného zásobování teplem (CZT) a v budoucnu možná i chladem, je sdružit co nejvíce odběratelů do jednoho systému a dodávat jim energii – teplo nebo chlad – vyrobenou ve výkonných zdrojích. Výroba v centrálním zdroji je ekonomicky výhodnější sama o sobě, navíc se v něm může současně vyrábět i elektrická energii, čímž se efektivita výroby tepla zpravidla dostává na podstatně vyšší úroveň, než lze dosáhnout při využívání nezávislých lokálních topidel. Dalším nesporným přínosem plynoucím z CZT je omezení počtu zdrojů emisí, což lze vypozorovat zejména při tlakové inverzi, kdy oblasti s lokálními zdroji tepla jsou smogem zasaženy daleko více než oblasti, ve kterých je k vytápění využíváno dálkové teplo. Není proto divu, že podpora CZT má své místo i ve státní energetické koncepci, která musí brát ohled jak na bezpečnost, konkurenceschopnost a udržitelnost české energetiky, tak na životní prostředí a zdraví obyvatelstva.

Co lze tedy dělat v případech, kdy je dodávané dálkové teplo čím dál tím dražší? Pojďme se na to podívat z pohledu jednotlivých účastníků.

Odběratelé

Odběratelé mají v zásadě dvě možnosti: omezovat spotřebu tím, že investují do efektivních úsporných opatření, nebo řešit dodávku tepla z jiného zdroje. O důsledcích první z nich jsem se zmínil již v úvodu tohoto článku. Snižování spotřeby se negativně promítá do jednotkové ceny tepla, nicméně ne natolik, aby se úspora při spotřebě tepla neprojevila i úsporou finanční.

Obr. č. 1 – Vliv snížení spotřeby tepla o 50 % na růst jednotkové ceny tepla
Obr. č. 1 – Vliv snížení spotřeby tepla o 50 % na růst jednotkové ceny tepla

Kdy se nám tedy úsporné kroky vyplatí a kdy už ne? Efektivitu prováděných opatření posuzujeme dobou návratnosti investice a zde je třeba mít na paměti, že jednotková cena tepla v budoucnosti nebude stoupat po víceméně lineární křivce zohledňující pouze cenu peněz, ale po křivce jejíž tvar bude v daleko větší míře určovat předvídatelný dopad úsporných opatření, a to v celé distribuční síti. Její průběh bude většinou výrazně strmější (viz obrázek č. 1 a článek Uvrhnou nás úspory tepla do energetické chudoby?). Odběratelé by proto měli volit pouze takové úpravy, u kterých mají zaručenu jejich ekonomickou smysluplnost a posuzovat jejich návratnost v širším kontextu. Nenechávejme se šálit jednoduchými výpočty návratnosti uvažujícími s cenou tepla buďto konstantní, nebo valorizovanou pouze o inflaci. Realita bude daleko drsnější. A některé z na první pohled výhodných investic ve skutečnosti návratnost vůbec mít nebudou!

V praxi se často setkáváme s doporučením snižovat vnitřní teplotu vytápěných prostor. Pokud je objekt přetápěn, je to rozumná myšlenka, jde jen o to zvolit správnou cestu. A tou je jedině termohydraulické (TH) seřízení otopné soustavy, které je schopné zajistit, aby se k dosažení normové vnitřní teploty použilo minimální množství energie z tepelného zdroje. Rozhodně zapomeňme na úspory v pravém slova smyslu instalací tzv. poměrových měřidel tepla, které údajně mají prostřednictvím psychologického efektu naučit uživatele úspornému chování. Za to se považuje vypínání radiátorů v době nepřítomnosti a snižování vnitřní teploty pod normové parametry. Záhadou je, jak může být tento postup státními úředníky a některými odborníky z oboru vytápění podporován a laické veřejnosti doporučován, když je v naprostém rozporu s platnou legislativou upravující pravidla pro provozování otopných soustav ústředního vytápění! Jediným snadno prokazatelným výsledkem instalace „měřáků“ je faktické vyřazení výkonové regulace z provozu a tím pádem neekonomický provoz vytápění. Tedy přesně pravý opak toho, čeho chceme dosáhnout.

Dále je ve hře změna zdroje tepla. Mít vlastní zdroj, u kterého má odběratel všechny náklady pod kontrolou, to je lákadlo, se kterým přicházejí společnosti nabízející vlastní technologii jako alternativu k drahému CZT. Tato varianta má však celou řadu úskalí. Změna způsobu dodávky nebo změna způsobu vytápění může být provedena pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů ochrany životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí. V některých obcích bude přitom téměř nemožné získat povolení k instalaci decentralizovaného zdroje tepla. Častým argumentem úředníků bývá možné zhoršení kvality ovzduší. Existují však případy, kdy má obec v teplárně majetkový podíl a ne všichni úředníci jsou zkrátka ochotni rozhodovat nestranně v neprospěch svého chlebodárce. Kotelna ve vlastnictví majitele objektu dále přináší i nové povinnosti spojené s jejím provozem a údržbou, tedy něco, co odběratele tepla doposud napojené na CZT nemuselo příliš zajímat. A není žádným tajemstvím, že se náklady s časem plynoucím od namontování nové technologie a blížícím se koncem záručních lhůt stále stupňují. Teprve po odpojení od dálkového tepla tak světlými zítřky zlákaní odběratelé postupně poznají, co provoz vlastní kotelny obnáší jak po stránce finanční, tak provozní, a někteří možná s nově nabytými zkušenostmi změní na CZT názor.

Dodavatelé

Dodavatelům, jak již bylo řečeno, se při snížení výroby mění poměr fixních a variabilních nákladů. Teoreticky by je to s ohledem na jejich monopolní postavení nemuselo příliš trápit (a některé z nich, soudě podle cen atakujících 1000 Kč/GJ, to asi opravdu netrápí), pokud se vejdou pod cenový strop stanovený ERÚ. Ten se dá dokonce za určitých okolností i prolomit, ale výsledkem bude jen více nespokojených zákazníků. To seriózní firmy nemohou zcela ignorovat a nutí je to dělat kroky, kterými alespoň částečně utlumí jinak sílící odstředivé tendence.

Co tedy mohou za daného stavu dodavatelé dělat? Snaha snižovat variabilní náklady, především cenu nakupovaného paliva, je chvályhodná, ale nestačí. S fixními náklady toho také moc dělat nejde, takže pozornost se obrací na účinnost procesů v oblasti výroby a distribuce. Do popředí zájmu se dostávají: kogenerace, účinnost přeměny paliva na energii, snižování tepelných ztrát v rozvodné síti a rozšiřování služeb o dodávky chladu či dalších médií vhodných pro centrální distribuci, jako je např. stlačený vzduch; to jsou aktuální témata, kterým se dodavatelé věnují, aby otupili negativní dopady klesající výroby. Potenciál těchto kroků ale není nekonečný a navíc se u řady dodavatelů postupně vyčerpává.

Jestliže teplárna sníží náklady výroby na minimum, vlastní výroba a distribuce tepla je vysoce efektivní, a přesto cena tepla z důvodu menší potřeby na straně zákazníků roste, zbývá jediná možnost: rozšířit distribuční síť a získat nové zákazníky. Můžete namítnout, že to není vůbec jednoduché, a bezesporu budete mít pravdu. Náklady na zřízení teplovodních řadů, přípojek k objektům a předávacích stanic jsou vysoké a řada lidí má vůči CZT předsudky často založené na zprostředkovaných zkušenostech majících původ v dávné historii („CZT topí buďto málo nebo příliš“) nebo na vyložených mýtech („CZT je příčinou suchého vzduchu v zimním období“). Důležitým parametrem při snaze expandovat je samozřejmě i cena dodávaného tepla. Dodavatel s aktuální sazbou vyšší než je cena z jiných v lokalitě zastoupených zdrojů bude o nové zákazníky muset bojovat s daleko větším úsilím, než ten se sazbou konkurenceschopnou. Osobně si myslím, že teplárna, která nedokáže vyrobit teplo laciněji, než elektrický přímotop, nemá na trhu co dělat a skutečnost, že jich takových je nemálo, svědčí o tom, že stávající systém ochrany zákazníků není úplně v pořádku. Tím se dostáváme k poslednímu účastníkovi – státu.

Stát

Stát sice v obchodních vztazích při dodávkách tepla nijak nefiguruje, jeho role je však nepřehlédnutelná. Kromě toho, že má za úkol prostřednictvím ERÚ a ČR SEI (Státní energetická inspekce) určovat a hlídat férové podmínky na trhu, ovlivňuje svými kroky dění v oboru tu přímo, tu nepřímo. Za přímý vliv lze považovat aktualizovanou státní energetickou koncepci (ASEK), kterou zpracovává MPO a která se promítá i do strategických plánů rozvoje jednotlivých měst a obcí. Podpora stávajících systémů CZT není sice v poslední variantě ASEK schválené letos tak jednoznačná, jako byla v předchozích verzích (ještě v roce 2010 bylo prvním z hlavních cílů v oblasti teplárenství: „Podporovat další rozvoj centrálního zásobování teplem (CZT) jako základního způsobu vytápění především velkých aglomeračních celků.“), přesto avizuje jejich další rozvoj, zejména ve vazbě na efektivnější využívání odpadního tepla z elektráren.

Stát v současné době podporuje teplárny hned několika způsoby. Finanční bonus dostávají za efektivní výrobu elektřiny a tepla v kombinovaném režimu, za decentralizované zdroje, nebo za výrobu tepla s využitím podílu biomasy či druhotných surovin. Na první pohled by se mohlo zdát, že si teplárenství nemá na co stěžovat, ale ne všechny aktivity státu jsou vedeny v duchu podpory tohoto oboru. Příkladem je dotační politika státu.

Vzhledem k tomu, že je naše republika součástí EU, vyplývají z tohoto členství i určité konkrétní závazky, jejichž plnění je třeba zajistit. Jedním z nich je snižování energetické náročnosti, zvyšování energetické účinnosti a omezování produkce CO2 v oblasti výroby tepla. Cest k naplnění těchto cílů je jistě více, ale očekával bych, že žádná z nich nebude popírat teze uvedené ve státní energetické koncepci. Překvapí proto, že stát místo zvýšené podpory CZT vsadil na dotace pro vybrané cílové skupiny vedoucí v dlouhodobém horizontu k oslabování pozice CZT.

Příklad první: Zelená úsporám pro bytové domy

Stát se rozhodl přispět skupině soukromých vlastníků nemovitostí (původně pouze rodinných domků, posléze i bytových domů) na investice do jejich majetku, aby je nasměroval ke snižování energetické náročnosti jejich objektů a k pořízení obnovitelných zdrojů energie na vytápění. Od spuštění programu v roce 2009 do konce roku 2014 bylo v rámci projektu vyplaceno téměř 20,5 miliardy korun.

Bytové domy byly do programu zařazeny až v panice vyvolané počátečním nízkým zájmem ze strany majitelů rodinných domků. Úředníkům ale bohužel nedošlo, jak nebetyčný rozdíl je mezi rodinným domkem s lokálním zdrojem tepla a objektem hromadného bydlení vytápěným dálkovým teplem.

Zatímco při zlepšení tepelně izolačních vlastností obálky rodinného domku stačí k odpovídajícímu snížení spotřeby tepla na vytápění to, že otopná soustava je vybavena alespoň základní regulací výkonu a majitel dům nehodlá přetápět, u bytových domů je to daleko složitější. Současně se zateplením a výměnou oken je nutné vypočítat nové parametry otopné soustavy a na ně nastavit všechny regulační prvky, kterých je u běžného bytového domu několik desítek, u většího dokonce stovky. Mimo jiné to obnáší výměnu prvků, které jsou pro nový stav nevhodné. Pokud se tato dost náročná operace neprovede, a v drtivé většině přiznaných dotací se neprovedla, otopná soustava nebude nikdy pracovat efektivně a můžeme zapomenout na očekávané úspory. Výjimkou potom bohužel nejsou ani případy, kdy navzdory několikamilionové státem dotované investici do zateplení, byla nová spotřeba tepla dokonce vyšší! Dotace ze Zelené úsporám proto zdaleka nepřinesou úspory, se kterými se počítalo a vinu za tento stav nese SFŽP, který špatně stanovil podmínky pro přidělování dotací pro bytové domy.

Na vyhodnocení efektu prostředků vynaložených na podporu provedených opatření mimochodem zatím marně čekáme a tuším, že se jich ani nikdy nedočkáme. Z dosavadní praxe a z mediálních výstupů zainteresovaných institucí (MŽP, SFŽP) je patrné, že úředníci vůbec netuší, jak výsledný efekt konkrétní realizace vypočítat a z celostátních statistik zase nelze dokázat, jakou měrou se na zlepšení kteréhokoliv ze sledovaných parametrů (emise CO2, výroba tepla celková a z obnovitelných zdrojů, počet pracovních míst, podmínky pro bydlení, znečištění prachovými částicemi) podílely objekty rekonstruované se státní podporou a ty bez státní podpory, a jaká část úspory vznikla z úplně jiných důvodů.

Jaký efekt mají dotace do bytových domů? Po zateplení a výměně oken dojde k částečnému snížení spotřeby tepla. Protože ale úpravy neproběhnou na všech objektech v rámci CZT, teplárna bude muset nadále držet teplotu teplonosného média dle nejslabšího článku řetězu, tedy domu bez jakýchkoliv úsporných opatření. Díky tomu neušetří náklady na distribuci tepla, protože provozní teplota teplovodu či horkovodu musela zůstat téměř beze změny, ale klesne jí celkový objem výroby, což se projeví zvýšením ceny tepla. Názorný příklad je na obrázku č. 2, ze kterého je zřejmé, jak neefektivní musí být provoz teplovodu tehdy, provede-li úsporná opatření pouze část vlastníků objektů napojených na CZT.

Obr. č. 2: Schéma teplovodní sítě za podmínky zachování hydraulických světlostí potrubních rozvodů
Obr. č. 2: Schéma teplovodní sítě za podmínky zachování hydraulických světlostí potrubních rozvodů

Rostoucí cena tepla se spolu s nenaplněním očekávaného objemu úspor vlivem neprovedení potřebných úprav otopné soustavy promítne do návratnosti investice, která se rázem stává ekonomicky nerentabilní a to přesto, že byla pořízena se státní dotací! Spotřebitelé sami nedokážou identifikovat problém na své straně, čehož využívají dodavatelé alternativních zdrojů tepla nebádající spotřebitele k odpojení od CZT. Odpojením každého dalšího objektu se situace dále zhoršuje. CZT postupně ztrácí konkurenceschopnost, což jí brání v dalším rozvoji a v lokalitě přibývá lokálních zdrojů tepla podílejících se na zhoršování stavu místního životního prostředí. Spotřebitelé budou navzdory obrovským investicím platit za teplo zhruba stejně, anebo dokonce více (ti, kteří žádné opatření neprovedli). Výsledek je tak zcela v rozporu se zájmem spotřebitelů a s cíly vytyčenými státní energetickou koncepcí.

Nicméně tento tristní stav nebrání tomu, aby stát rozjel s velkou pompou druhé kolo dotací (Nová zelená úsporám) s rozpočtem již 27 miliard korun, z nichž nemalá část opět připadne na bytové domy… Nutno však konstatovat, že ne všichni sdílejí můj názor, což dokládá následující citace: „Rád bych zdůraznil, že tento program má dopad nejenom na zlepšování životní prostředí, ale jak se ukázalo v minulých letech, má velmi pozitivní dopad na zaměstnanost v České republice, na ekonomiku, dává šanci pro uplatnění celé řady malých a středních stavebních firem. To znamená, je to program, který patří k těm nejúspěšnějším, co tu v minulosti bylo a myslím, že je dobře, že ministerstvo životního prostředí připravilo jeho pokračování,“ zkonstatoval premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD).

Příklad druhý: Kotlíkové dotace

Stát spustil v letošním roce nový program, na základě kterého poskytuje až 85% dotaci na výměnu starého kotle na pevná paliva za ekologičtější zdroj a na související tzv. mikro-energetická opatření spočívající ve zlepšení energetických parametrů objektu, ve kterém k výměně dochází. Hodlá na ně postupně věnovat 9 miliard korun z fondů EU. Ačkoliv se záměr původně nesetkal s pochopením u Evropské komise, ta nakonec uznala argument, že se ČR dlouhodobě potýká se znečištěným ovzduším a téměř 90 % celkových emisí karcinogenního benzo(a)pyrenu a téměř 40 % celkových emisí prachových částic PM10 pochází ze sektoru lokálního vytápění domácností. Zastaralých uhelných kotlů v domácnostech, které bude potřeba vyměnit, je podle odhadů MŽP přes 350 tisíc po celé ČR.

K tomu, aby žadatel o dotaci získal podporu v maximální výši, je třeba, aby objekt ležel v aglomeraci se zhoršenou kvalitou ovzduší, resp. v některém z prioritních měst a obcí. Mezi nimi jsou kromě Jihlavy všechna krajská města a většina dalších velkých měst, ve kterých je provozováno CZT. Je obzvlášť nepochopitelné, že stát, který měl ještě v roce 2010 ve své energetické koncepci zakotvenu podporu CZT na úkor lokálních zdrojů tepla, vydává nyní nemalé finanční částky na podporu udržování lokálních zdrojů znečištění, a to i v oblastech, kde se nabízí připojení na stávající rozvod CZT, nebo možnost rozšíření teplovodní sítě.

Proti argumentu, že výměnou neekologického kotle za ekologický klesnou emise o více než 90 %, stojí názor odborníků a výrobců tepelné techniky, kteří upozorňují na to, že množství emisí je do značné míry dáno technologickou kázní uživatelů kotlů. Jinými slovy, sebelepší kotel nedosáhne deklarovaných parametrů, pokud nebude užíván v souladu s pokyny výrobce nebo se v něm použije horší kvalita paliva. V kotli 5. emisní třídy udělá „ostravská raketa“ (petka plněná vyjetým olejem a uhelným prachem, případně pilinami) stejnou paseku jako v „bubínku“ po babičce.

Jaký efekt mají tedy kotlíkové dotace? V městských aglomeracích s vyšší úrovní emisí pomáhají zakonzervovat současný nevyhovující stav, protože v lokalitách s rodinnými domy vybavenými dotovanými zdroji tepla dlouhodobě klesá potenciál rozvoje teplárenských sítí. S rostoucími cenami palivových surovin přitom velmi reálně hrozí, že spotřebitelé nebudou dodržovat podmínky provozu dotovaných zdrojů (stejně tak, jako je ostatně nedodržovali doposud), v důsledku čehož se vynaložené prostředky minou účinkem. Ano, provoz lze i kontrolovat, ale nemůže být pochyb o tom, že kontrolovat jeden centrální zdroj je výrazně jednodušší a efektivnější než rozsáhlou síť decentralizovaných zdrojů. Kotlíkové dotace jsou zcela nesystémovým krokem, jsou v příkrém rozporu se státní energetickou koncepcí a škodí teplárenství.

Autoři kotlíkových dotací mají pochopitelně odlišný názor: „V celé Evropě se už desetiletí řeší zplodiny z velkých průmyslových zdrojů, do kterých sama EU investuje stovky miliard eur ročně. Problematiku znečištěného ovzduší je ale třeba řešit komplexně, což vyžaduje přísnější legislativu a nemalé investice. V ČR se lokální topeniště na celkovém znečištění ovzduší polétavým prachem podílejí celými 38 % a my jsme vyjednali v EK revoluční program, který ke zlepšení našeho ovzduší bezpochyby přispěje. Podařilo se nám získat prostředky z evropských fondů, které budou mít možnost úplně poprvé využít přímo občané, a to na výměnu starých neekologických kotlů za moderní nízkoemisní na biomasu, uhlí nebo jejich kombinaci, za tepelné čerpadlo nebo plynový kotel. Naším cílem je do roku 2020 vyměnit minimálně 80 tisíc kotlů po celé České republice,“ komentuje současný stav ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Závěr

Pokud se v dohledné době řada věcí radikálně nezmění, nevypadá to s budoucností teplárenství příliš růžově. Je čím dál tím častějším jevem, že zákazníci vlivem stále rostoucích cen pošilhávají po alternativních variantách výroby tepla a dodavatelé na to nedokážou adekvátně reagovat, protože postupem času jakoby ztratili veškerou schopnost fungovat v tržním prostředí. Není divu. V situaci, kdy ERÚ absolutně nezvládá svoji roli strážce férového prostředí v teplárenství, fakticky přestává chránit zájmy zákazníků a spíše kryje záda dodavatelům, nejsou výrobci nijak tlačeni k tomu, aby se chovali tržně a o své zákazníky bojovali. Netvrdím, že všichni, ale rozhodně část výrobců žije kvůli neodůvodněné benevolenci ze strany ERÚ naprosto odtržena od reality. Sportovní terminologií se vztah dodavatel – zákazník dostal do roviny střetnutí, jehož čistý průběh má hlídat státní arbitr, který ale evidentně zapomněl pravidla hry, a proto je účelově vymýšlí a následně mění během rozehraného zápasu. Ve fotbale by se v pozápasovém hodnocení sudího nejspíš hovořilo o špatném výkonu s chybami na obě strany.

Stát skutečně škodí na obě strany. Nejenže nechrání dostatečně spotřebitele, nemohu si pomoct, i jeho role ve vztahu k teplárenství mi přijde poněkud schizofrenní. Na jednu stranu mu vyjadřuje veřejnou byť jen deklarativní podporu, na druhou stranu za masivní finanční účasti jeho rozvoj brzdí. Jak jsem uvedl dříve, ta podpora už sice není, co bývala, ale pořád reálně existuje. Důkaz lze najít ve dvou dokumentech vytvořených nedávno na MPO.

Prvním je Národní akční plán energetické účinnosti ČR z 30. října 2014. Jeho součástí je příloha č. 6 s názvem Strategie renovace budov, která obsahuje pět scénářů možného vývoje energetických úspor mezi roky 2011 a 2050 v sektoru rezidenčního bydlení. Studie vychází z dat MPO z roku 2011, kdy celková spotřeba energie v sektoru rezidenčního bydlení byla 209 PJ, z toho 172 PJ (82,5 %) tvořila energie na vytápění. Podle jednotlivých scénářů by se do roku 2040 mohla spotřeba energie snížit o 35 až 110 PJ, přičemž realistická varianta leží podle autorů modelu někde mezi 50 a 90 PJ (viz obrázek č. 3). Celková spotřeba energie, potažmo spotřeba tepla na vytápění, by tedy podle MPO měla do roku 2040 klesnout o cca 33 %. Spotřeba tepla na vytápění by potom byla zhruba 115 PJ.

Obr. č. 3: Vývoj spotřeby energie v rezidenčním sektoru (zdroj: MPO)
Obr. č. 3: Vývoj spotřeby energie v rezidenčním sektoru (zdroj: MPO)
 

Druhým materiálem je Aktualizovaná státní energetická koncepce České republiky z prosince 2014, ve které je v kapitole 7.2.10 (Vývoj a struktura dodávek tepla ze soustav zásobování teplem) číselně a graficky (viz obrázek č. 4) vyjádřen předpokládaný vývoj dodávek tepla z CZT mezi roky 2010 a 2040. Produkce z CZT by se podle tohoto dokumentu měla v důsledku energetických úspor snížit ze 100,1 na 80,2 PJ, tedy o 20 %.

Obr. č. 4: Vývoj a struktura dodávek tepla ze soustav zásobování teplem (zdroj: MPO)
Obr. č. 4: Vývoj a struktura dodávek tepla ze soustav zásobování teplem (zdroj: MPO)
 

Předpokládejme, že na MPO ví pravá ruka, co dělá levá, a oba zmíněné materiály, jejichž datum vydání dělí necelé dva měsíce, byly zpracovány s využitím relevantních podkladů. Potom je zjevné, že zatímco v roce 2010 mělo CZT 58% podíl (100 ze 172 PJ) na výrobě tepla v ČR, v roce 2040 by tento podíl měl činit již 70 % (80 ze 115 PJ).

To nelze interpretovat jinak, než jako cílený a očekávaný růst tržního podílu CZT o více než 20 %. Ten ale za daných okolností nenastane sám od sebe, třebaže se na jeho přínosu shodne pravděpodobně celá odborná veřejnost. Výrobce tepla je totiž třeba stimulovat, nikoliv jednou nepřiměřeně chránit a podruhé pro změnu zbytečně dusit! Ani jedna z těchto krajností k růstu zájmu o CZT na straně spotřebitelů nepovede. A výše uvedené dotační programy vytvořené na MŽP jsou vším, jen ne stimulem pro rozvoj teplárenství, přičemž na MPO tomu kupodivu blahosklonně přihlížejí a kdoví jestli i netleskají…

Je nepravděpodobné, že by úředníci ministerstev průmyslu a obchodu a životního prostředí neznali, jaké jsou priority jednotlivých rezortů, zvláště když mají směřovat k totožnému cíli. Při pohledu zvenčí to ale vypadá, jakoby teplárenství pozvolna upadalo v nemilost. A to rozhodně není dobře. Pokud stát myslí své energetické vize vážně, měl by urychleně změnit svoji strategii.

pokračování tohoto článku představím návrh možného řešení.

English Synopsis
What is the future of district heating? - Part 1

The amount of heat consumed by households for heating will continue to decline. The causes of this trend, we can identify more, but they all have one common feature - the growing cost of heat. It is growing because of rising prices of inputs (raw materials, technology, labor) but also due to decreasing consumption of heat (climate change, saving measures).

 
 
Reklama