Energetická bezpečnost ČR – je zaručený přísun energií samozřejmostí?

O těchto a dalších otázkách diskutovali hosté diskuzního setkání na téma Role české energetiky v měnícím se odvětví, které se konalo 28. března v pražském hotelu Mariott. Celý diskuzní cyklus nazvaný „Energetická bezpečnost ČR – je zaručený přísun energií samozřejmostí?“ pořádá Institut pro veřejnou diskuzi ve spolupráci s týdeníkem Ekonom.

Obě témata – proměna energetiky i zajištění bezpečnosti dodávek – byly na konferenci hojně diskutována. Začněme změnami odvětví.

Změny odvětví

Jednoznačně na vzestupu jsou obnovitelné zdroje energie. Jak jejich ceny klesají, tak počty instalací rostou a stejný trend se začíná projevovat i u energetických úložišť – baterií. A s levnějšími bateriemi začíná růst i sektor elektromobilů. Nižší náklady na výstavbu obnovitelného zdroje s sebou přináší i vyšší počet hráčů na energetickém trhu, vyšší konkurenci a tedy další tlak na inovace a na snižování marží.

Tradiční energetika je naopak v útlumu, který vychází z momentálního přebytku výrobních kapacit, nízkých cen elektřiny a z rostoucího politického tlaku na snižování emisí škodlivých a skleníkových plynů na všech úrovních. Za těchto okolností se snižuje využití (a tedy prodlužuje návratnost) velkých centrálních zdrojů.

Z těchto dvou faktorů – růstu obnovitelné a útlumu tradiční energetiky – by se mohlo zdát, že budoucnost je jasná. Ale tak jednoduché to samozřejmě není a budoucí vývoj má řadu neznámých, které by se daly zařadit do okruhů technologie, regulace a trh.

Účastníci diskuze se víceméně shodli, že nejsnáze předvídatelné z těchto faktorů jsou technologie. Cíle v „zelené“ energetice jsou pořád stejné – se stále nižšími náklady a vyšší účinností instalovat čím dál víc zdrojů, postupně je vylepšovat o úložiště (byť dominantní technologie ve skladování energie ještě známá není) a doplňovat flexibilními centrálními zdroji.

Tento trend pro tradiční zdroje nevypadá příznivě. Ale jedna věc je tlak na čistou energii a druhá věc je rozvoj elektromobility a nástup masové automatizace nazvané „průmysl 4.0“. Tyto události totiž pravděpodobně zvýší spotřebu elektřiny a zároveň poptávku po levné elektřině. Jak podotkla Lenka Kovačovská, náměstkyně MPO, s pokračující robotizací se stane cena elektřiny hlavním faktorem konkurenceschopnosti průmyslu v jednotlivých zemích. A i pokud nebudeme mluvit o převratných technologických změnách, v dohledné době bude stále potřeba proměnlivý výkon větrných a fotovoltaických elektráren něčím zálohovat. Centrální zdroje tedy nejspíš budou ještě dlouho ve hře, otázkou ovšem zůstává, jaké zdroje to budou a jak zajistit jejich financování. Tím se dostáváme k regulacím.

© Fotolia.com

Regulace jsou na rozdíl od technologií předvídatelné výrazně méně, protože přístup států k energetice se může rychle změnit ať už s výsledkem voleb, nebo v reakci na světové události. Mezi ně zařadil Josef Žádník ze společnosti PwC například otázku dalšího snižování nákladů amerických těžařů na těžbu ropy a plynu z břidlic, proměnu energetické politiky USA za Trumpovy vlády (změna dotací, dostavba ropovodu Keystone XL a další), udržení dohody OPEC o snižování těžby nebo změnu orientace čínské energetiky z uhlí na jádro.

S neustálými změnami souvisí i obtížnost určení způsobu financování výstavby centrálních zdrojů napříč EU. Na jednu stranu je zde snaha států v rámci EU spolupracovat, sjednocovat trh a tím snížit náklady na provoz sítě a na výstavbu nových zdrojů. Na druhou stranu jednotlivé státy nechtějí omezovat kontrolu nad vlastním energetickým mixem nebo přenosovou soustavou a už vůbec nechtějí sdílet náklady na evropská energetická řešení.

Ještě loni to vypadalo, že energetika minimálně ve střední Evropě půjde cestou radikální liberalizace energetického trhu, tzv. „energy-only market“. Tento přístup měl odstranit co nejvíc státních regulací a podpor, zrušit cenové stropy a nechat nabídku a poptávku, ať ony stanovují cenu elektřiny. Nejistotě a kolísání cen, které by tato situace vyvolala, by se jednotliví aktéři měli bránit dlouhodobými kontrakty a z nich by měly plynout finance na udržování a výstavbu zdrojů schopných stabilní dodávky.

Navzdory široce deklarované podpoře tomuto řešení ze strany Evropské komise i jednotlivých zemí ale řada států provozuje nějakou vlastní variantu kapacitních mechanismů, tj. státní podpory pro udržování centrálních zdrojů v záloze. To znamená, že i když elektřiny může být momentální dostatek díky výrobě z OZE, stát platí stojícím centrálním zdrojům za jejich schopnost začít vyrábět, když bude potřeba. Ovšem se státní podporou už to není politika „energy-only market“. MPO by dle slov Lenky Kovačovské moc rádo zachovalo původní tržní variantu, ale přístup okolních států to znemožňuje. Navíc fakt, že každá země používá jiné kapacitní mechanismy (někdy je i více druhů těchto mechanismů v jedné zemi), znemožňuje vznik férového trhu, kde by platily jednotné podmínky.

Samotnou kapitolu regulací tvoří obsáhlý soubor nových opatření od Evropské komise zvaný „zimní energetický balíček“. Podle Dávida Hajmána ze Skupiny ČEZ je zimní balíček zatím největší evropská energetická regulace, která kdy byla představena. Jednou z mnoha novinek jsou například tzv. regionální operační centra, která mají prohloubit spolupráci národních operátorů sítí. Tentokrát se nejedná jen o další z mnoha poradních platforem, ale o nadnárodní orgány, která budou moci vydávat závazná rozhodnutí týkající se mj. dimenzování regionální rezervní kapacity nebo výpočtu koordinované kapacity. Se vznikem instituce nadřízené lokálním síťovým operátorům se objevují i první obavy.

Vedle regulací a technologií se proměňují i obchodní modely a postavení zákazníka. Zatímco dřív neměl zákazník jinou možnost, než nakupovat energie od několika málo dodavatelů, dnes si již může svou spotřebu (nebo alespoň její část) pokrýt sám a přebytky navíc posílat do sítě (tzv. „prosumer“). Tím jednak méně využívá systémové služby (výroba, přenos a distribuce) a jednak se z něj stává hráč na energetickém trhu. A když už se rozhodně pro využití systémových služeb, je na trhu mnohem více subjektů, které mu je mohou prodat. Z toho plynou další okolnosti pro obchodníky jako větší konkurence nebo retence zákazníků.

Nové možnosti pro energetické společnosti přináší právě OZE a decentrální energetika. Byť z nich nemají takové příjmy jako z tradiční energetiky, tak odvětví „zelené“ energie je v současnosti jedno z nejrychleji rostoucích a byl by proto nesmysl se mu vyhýbat. Navíc zákazník už nepoptává jen samotné komodity, ale i další služby (monitoring a řízení spotřeby, dálkové ovládání, individuální přístup…). Další potenciál přináší rozvoj domácích a síťových akumulátorů a elektromobilů, s nimiž se zvyšuje i kapacita pro skladování elektřiny. Rozvoj technologií se zhruba předvídat dá, ale zatím je těžké stanovit, jak se budou nové služby obchodovat.

Bezpečnost dodávek

V této otázce se debata standardně polarizovala na výhody a nevýhody centrální a decentrální energetiky. Lenka Kovačovská z MPO nebo Michal Macenauer z EGÚ Brno hodnotí centrální energetiku jako spolehlivou, levnou a při rostoucím podílu jaderných elektráren i relativně čistou. Letošní zima navíc ukázala její nezastupitelnou úlohu na bezpečnosti dodávek elektřiny. A česká energetika by si s centrálními zdroji docela dobře vystačila, kdyby do ní nezasahovaly vnější vlivy jako globální klimatická politika, rozvoj OZE, protekcionismus okolních států, nízké ceny elektřiny nebo nařízení EU.

Stávající velké zdroje však dosluhují a za okolností zmíněných v předchozí větě se nové centrální zdroje nevyplatí stavět. Podle výpočtů EGÚ Brno při současném plánu odstavování starých elektráren a při nulové výstavbě nových centrálních zdrojů jsme schopni udržet dnešní spolehlivost dodávek elektřiny zhruba do roků 2028 – 2032. Co se týče dalších scénářů, tak máme-li zachovat ohled na klimatickou politiku a zároveň mít spolehlivý zdroj, podle EGÚ Brno vychází (společně s mírným pokrokem v rámci OZE) pro ČR nejlevněji varianta výstavby nových jaderných bloků. Takto je to koneckonců zmíněno i v aktuální státní energetické koncepci. A protože výstavba nových jaderných bloků je ekonomicky riziková (prakticky neznámá doba výstavby i konečná výše nákladů, plus neznámé ceny elektřiny v době spuštění), měly by se nové bloky postavit třeba i se státní podporou. Ale ani ta by neměla být přehnaně vysoká, jak se z dnešního pohledu jeví třeba státní podpora britského projektu Hinkley Point. S nadějí se vzhlíží k rozšíření Maďarské elektrárny Paks II a Finskému projektu Olkiluoto, které by měly být rentabilní i při nižších cenách elektřiny.

Jenže decentralizace energetiky, OZE a klimatické politika jsou prostě věci, které se aktuálně dějí a probíhají nezávisle na vůli české vlády. Jak upozornil Antoine de La Faire, strategický ředitel ENGIE Group, jedná se o zásadní změny, ale neproběhnou přes noc, bude tedy dost času na nalezení vhodného řešení. Navíc na rozdíl od klasických zdrojů politický tlak na dekarbonizaci, technologické i ekonomické trendy obnovitelným zdrojům nahrávají. Tento kontext je důležitý při zvažování podpory pro nové jaderné bloky, jejíž stabilita závisí na politické vůli v průběhu stavby i po spuštění elektrárny. Zvlášť aktuální je to v ČR, kde se štědrá státní podpora OZE dokázala rychle proměnit ve srážkovou daň.

20 let je dlouhá doba a s poklesem cen a rozvojem akumulace nakonec širší využití decentrálních zdrojů za nemusí být ani tak drahé ani méně bezpečné, jak se dnes jeví. Jak zmínil Jakub Maščuch z ČVUT, těžko budeme budovat ostrov nezávislé energetiky uprostřed Evropy. Proto než na vnější podmínky nadávat, nebo se je snažit zabrzdit, měli by se čeští energetičtí aktéři spíše snažit tyto změny využít ve svůj prospěch. Cest k budoucímu zabezpečení dodávek elektřiny je celá řada. Zcela jistě to nebude cesta výhradně centrálních nebo výhradně decentrálních zdrojů. Ale mezi těmito dvěma póly je celá řada možností, které si můžeme vybrat.