Nejnavštěvovanější odborný web
pro stavebnictví a technická zařízení budov

Jaderné projekty ve střední Evropě (rok vydání 1958)

R. P. Heller, překlad: Olga Kališová, MSc.

Průmysloví plánovači v Polsku, východním Německu a Československu se obrací k jaderné energii. Avšak tempo technologického pokroku bude záviset na Sovětském svazu, který se zatím zdá být odhodlán udržet si pod kontrolou zdroje uranu ve všech třech zemích.

pozn. red.: Využití jaderné energie pro výrobu elektřiny započalo v 50. letech 20. století. Sovětský svaz patřil k průkopníkům této technologie a zájem o jaderné elektrárny projevily i jeho satelity ve střední Evropě. Jaderným ambicím ve východním bloku věnoval prostor i časopis New Scientist ve svém vydání z roku 1958. Přinášíme tento článek čtenářům TZB-info jako zajímavé svědectví o počátcích jaderného průmyslu v Československu, východním Německu a Polsku.

Tři země ve střední Evropě produkující uran – Polsko, Československo a východní Německo – hledí na jadernou energii jako na nástroj k posílení svého průmyslu. Dosud žádná z nich nemá jadernou elektrárnu a všechny spoléhají na pomoc Sovětskému svazu při vývoji své jaderné budoucnosti.

Všechny tři země doufají, že získají díky svému poměrně pozdnímu vstupu do oblasti jaderné energetiky výhodu v podobě nových technologií navržených na východě a na západě. Dlouhodobé průmyslové plánování středoevropských vlád závisí na tom, jaký bude podíl jaderné energie v dohledné době, protože se očekává, že spotřeba elektrické energie bude pravděpodobně výrazně převyšovat výkon konvenčních elektráren.

O dění ve všech třech zemích se můžeme hodně dozvědět prostřednictvím oficiálního tisku a rozhlasu, třebaže musíme mít na paměti, že existuje několik nestranných čísel, které buď podporují nebo vyvracejí tato tvrzení.

Polsko

V loňském roce očekávalo Polsko, že během patnácti let vzroste jeho kapacita z 20 000 milionů kilowatthodin ročně na zhruba 120 000 milionů kWh. 5% z této elektrické energie mělo být vyrobeno v jaderných elektrárnách a ušetřené uhlí mělo být vyhrazeno pro export částečně k získání tolik potřebné zahraniční měny a částečně ke splacení zahraničních investičních úvěrů pro elektrifikační projekty. Polští odborníci poté vypočítali, že v letech 1965 až 1970 by mohla jejich země vyvézt přibližně 20 milionů tun černého uhlí za rok, vzhledem k intenzivnímu rozvoji uhelného průmyslu. (Pro srovnání, Británie vyprodukuje asi 80 000 kWh elektřiny ročně a v roce 1973 by měla vyrobit 185 000 milionů kWh. Pokud jsou polské předpovědi přesné, současný poměr 1:4 se změní na 2:3.) Před nedávnými škrty v jaderném programu doufala britská Národní uhelná rada ve větší vývoz uhlí z Británie: po roce 1965 mělo být k dispozici 10 milionů tun.)

Zdá se, že tyto výpočty vycházely z původního plánu Polska spustit svou první jadernou elektrárnu v roce 1960. Nyní Polsko uzavřelo novou dohodu o jaderné spolupráci se Sovětským svazem. Když se vůdce polské delegace v Moskvě, Dr. Billig, vrátil na konci ledna, uvedl, že tato první elektrárna se začne stavět – se sovětskou pomocí – v roce 1960 a nebude dokončena dříve než v roce 1965. S ohledem na tuto zjevnou změnu časového rozvrhu již není jisté, zda další (ty dřívější) plány budou i nadále považovány ve Varšavě za realistické.

Jaderná elektrárna o instalovaném výkonu 200 MW, pravděpodobně využívající přírodní uran jako palivo, plyn jako chladivo a grafit jako moderátor, měla také vyrábět plutonium. Podle dřívějších plánů po ní mezi lety 1965 a 1970 měly následovat další elektrárny, s celkovým instalovaným výkonem 600 MW. V dlouhodobějším výhledu plánovači předpokládali, že po roce 1980 by měla být celková dodatečná spotřeba elektrické energie pokryta jadernými elektrárnami.

Výstavba prvního reaktoru v Polsku – v Centru jaderného výzkumu ve městě Swierk u Varšavy – utrpěla zpoždění, ale nyní se očekává uvedení reaktoru do provozu 31. března tohoto roku. Tento reaktor dodávaný Sovětským svazem je určen pro výzkum a výrobu radioizotopů. V loňském roce Poláci stále doufali, že v letech 1960 až 1965 sami vybudují druhý reaktor se silnějším neutronovým tokem, a po něm bude následovat třetí pro testovací účely. Ale nová dohoda s Moskvou nyní zcela jasně znamená, že Sovětský svaz pomůže vybudovat i druhý reaktor.

Součástí nedávné dohody je také školení polských jaderných specialistů a studentů v Rusku a výměnné pobyty mezi oběma zeměmi.

Sovětský svaz není jedinou zemí, s níž Polsko udržuje jadernou spolupráci prostřednictvím své Státní rady pro mírové využívání jaderné energie; dalšími jsou Jugoslávie, Francie, západní a východní Německo, Velká Británie a Spojené státy. Polsko je členem Mezinárodní agentury pro atomovou energii (stejně jako Československo) a zdá se, že si uchovává otevřenější mysl a realističtější výhled v oblasti jaderné energie než její sousedé, kteří hledí pevně k východu. Když se pan Gomulka vrátil k moci, zdálo se, že Polsko směřuje k nezávislému postavení i v souvislosti s výrobou uranu. Poslední pakt však znovu utvrdil v tom, že se Sověti úzce zajímají o polský uran, a Dr. Billig oznámil, že sovětští konzultanti budou v letošním roce vyzváni k průzkumu uranových ložisek. Mezitím očekává polská vláda zprávu zvláštní polské vyšetřovací komise o budoucnosti těžby uranu v zemi.

Východní Německo

Někteří východoněmečtí experti předpovídali uhelnou krizi do šesti let a vyčerpání zásob uhlí do čtyřiceti let. Do roku 1970 bude požadováno 3 000 MW nové generační kapacity a poté se odborníci domnívají, že jaderná energie musí hrát větší roli.

V nejbližší budoucnosti nemůže jaderná energie východnímu Německu příliš pomoci. První jaderná elektrárna v Postupimské oblasti je naplánována na začátek roku 1960, využívající přírodní a obohacený uran a tlakovodní reaktor. Jedná se o elektrárnu s pouhými 70 megawatty, která je víceméně pilotním projektem. Vedoucí Institutu jaderné fyziky, profesor Barwich, očekává, že do roku 1965 bude východní Německo moci převést všechny své „sekundární“ průmyslové podniky na jadernou energii, a věří, že v dalších letech bude jaderná energie dominantní. Profesor Barwich trvá na tom, že je to realistická předpověď.

První výzkumný jaderný reaktor, umístěný v mohutné budově Institutu v lese u Drážďan, byl uveden do provozu v prosinci 1957. Jedná se o tlakovodní reaktor o výkonu 2 000 kW, využívající vodu jako moderátor a obohacený uran jako palivo. Primárně má reaktor sloužit k výuce mladých fyziků a inženýrů v oblasti výzkumu neutronové fyziky a měl by umožňovat alespoň první kroky směrem k výrobě izotopů. Sovětský svaz dodával plány, základní součásti zařízení a technické poradce.

Východoněmecká tradice výroby laboratorního vybavení byla přenesena do jaderného věku. Ale ve východním Německu je stále málo vědců a stále více se zvyšuje počet vzdělávacích zařízení na několika univerzitách; země vyslala také několik vědců na školení do Ruska. Nová 45členná Rada pro výzkum zahrnuje řadu předních jaderných vědců, včetně profesora Hertze a profesora Rompeho.

Rozsáhlá ložiska uranové rudy ve východním Německu jsou trumfovou kartou a východoněmecká vláda opakovaně ujišťuje lidi, že trumf neodhodí. Externí pozorovatelé odhadují, že 150 tun čistého uranu je každoročně zasíláno do Sovětského svazu; vláda tvrdí, že veškerý vývoz na východ se plně platí a že cena pokrývá výrobní náklady plus zisk. Západní odborníci se domnívají, že 3 – 4 % světového uranu pochází z východního Německa a jeho ložiska jsou největší v Evropě. Vše jde do Sovětského svazu, který výměnou zasílá východnímu Německu více než 90 % jeho potravin a surovin – a tím udržuje pevnou ruku nad východoněmeckou ekonomikou.

Československo

V roce 1960, v posledním roce současného pětiletého plánu, očekává Československo výrobu 23 430 milionů kWh elektrické energie. Samotné uhlí by takové množství nemohlo poskytnout. Vodní elektrárny v zemi nejsou plně rozvinuté, avšak plánovači se obrací k jaderné energii. Domnívají se, že do konce roku 1965 bude očekávaný nárůst výroby energie zajišťován jadernými elektrárnami. Odhadují, že o pět let později bude jedna třetina veškeré elektrické energie vyráběna jadernou elektrárnou s ročním výkonem 20 000 milionů kWh.

První československá jaderná elektrárna o výkonu 150 MW bude vybudována – se sovětskou pomocí – v okrese Trnava na Slovensku. Elektrárna, využívající přírodní uran jako palivo a těžkou vodu jako moderátor, má být spuštěna v roce 1960; je možné, že v oblasti, kde je voda řeky Váh užitečná pro chlazení a poptávka po elektřině není zdaleka uspokojena, mohou být rozmístěny další jaderné elektrárny.

Výzkumný jaderný reaktor v Řeži u Prahy byl předán Akademii věd loni v listopadu. Reaktor je poháněn obohaceným uranem a lehká voda slouží jako moderátor a chladivo. Tento reaktor je určen k výrobě izotopů a k výzkumu. Československo se soustřeďuje na několik záležitostí, včetně neutronové fyziky, nových metod zpracování jaderných paliv, likvidace radioaktivního odpadu a studium tekutých kovů jako chladících prostředků.

Ale dokud nejsou jejich vlastní zařízení dostačující, Čechoslováci stále těžce spoléhají na Sovětský svaz. Téměř všichni vedoucí pracovníci Ústavu jaderné fyziky byli v Moskvě za účelem vyhledávání dat.

Několik stovek mladých Čechů se v Praze zabývá jaderným výzkumem, ale mnoho dalších je potřeba. Do roku 1960 budou prvním studentům Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské uděleny akademické tituly.

Československý průmysl na výrobu přístrojů pro jaderné elektrárny, i přes své postupné rozšiřování, není stále schopen uspokojit nároky vědců nebo průmyslu a mnoho důležitého vybavení musí být dováženo ze Sovětského svazu. Ale českoslovenští, polští a východoněmečtí jaderní experti na schůzce ve Varšavě nedávno podepsali dohodu o spolupráci při navrhování a konstrukci jaderného zařízení.

Těžba československého uranu je československou záležitostí pouze formálně, neboť veškerý uran je v uzavřených nákladních vozech posílán do Sovětského svazu. Veřejnost je přesvědčena, že za něj jsou zaplaceny světové ceny, ale celkové vyvezené množství není odhaleno. Neoficiální odhady jej uvádějí kdekoli mezi 160 a 1 000 tunami uranové rudy měsíčně. Získané peníze pokrývají značnou, ne-li rozhodující část československého dovozu ze Sovětského svazu.

Máme-li se v těchto třech zemích spoléhat na oficiální čísla a prognózy, pak uhelné elektrárny budou kralovat ještě alespoň do roku 1960. Až do té doby všechny tři země doufají ve zvýšení tempa růstu své výroby elektřiny, než své spotřeby elektrické energie. Ale po roce 1960 by pozvolný nástup jaderné energie měl být citelný; jak bude rychlý, závisí na mnoha okolnostech, z nichž některé jsou pouhými spekulacemi.

Pokud jde o srovnání nákladů – zda to ve skutečnosti stojí za všechny ty problémy, když jsou vodní a jiné zdroje energie stále ještě nevyužité – existuje jen málo oficiálních prohlášení. A mnoho vedlejších problémů, jako jsou obtíže ve strojírenském průmyslu, zastírá odpověď.

Dva polští vědci publikovali průzkum srovnávající ekonomiku jaderné elektrárny s výkonem 200 MW (která má být postavena v letech 1960 až 1965) a konvenční elektrárnu. Došli k závěru, že náklady na jadernou elektrárnu s následnou výhodou přebytku černého uhlí pro vývoz by společně znamenaly pro Polsko lákavější ekonomickou nabídku než konvenční elektrárna s podobnou kapacitou. Navíc vědci považují jaderný výzkum za klíč k budoucímu vědeckému pokroku a bohatství. Z tohoto důvodu se domnívají, že Polsko nesmí zůstat stát na vedlejší koleji.

Ale ve všech třech zemích se pro celé plánování využití jaderného paliva - jakkoli se tváří ambiciózně - zdá být impulsem konstantní propast mezi neustále rostoucími nároky na elektrickou energii a nedostatečnou výrobní kapacitou a výkonem konvenčních elektráren. Konečně co zastiňuje veškeré výpočty je budoucí hospodářská a politická podoba střední Evropy: budou tyto tři země účinně koordinovat své hospodářské činnosti, budou se ještě více přibližovat Sovětskému svazu, nebo budou vztahy se západem a mírová jaderná spolupráce moci růst?

V současné době se zdá, že se Sovětský svaz rozhodl mít zdroje uranu ve střední Evropě pevně pod kontrolou, a tak určit míru technologického pokroku ve všech třech zemích.