Proč je málo pravděpodobné, že by břidlicový plyn mohl vyřešit energetickou otázku

Českými médii občas proběhnou články o tom, jakou způsobil v USA břidlicový plyn revoluci. Právě z USA však zaznívají hlasy, že energetické zázraky mohou mít své vady na kráse, proto se pokusme podívat se na problematiku z více hledisek.

Finanční bublina

Z hlediska ekonomického je podle analytičky Deborah Rogers břidlicový boom z velké části finanční bublinou (Rogers, 2013).

Kvantitativní uvolňování v době, kdy byla americká ekonomika v recesi, vedlo k toku kapitálu do spekulativních odvětví, jako je právě těžba břidlicového plynu. V roce 2011, kdy byla samotná těžba ztrátová, dosáhla hodnota fúzí a akvizic v odvětví hodnoty 46,5 miliardy dolarů. Společně s třiceti lety dotací se to promítlo do přebytku nabídky a poklesu cen zemního plynu. Ale vzhledem k tomu, že vrty na břidlicový plyn se vyčerpávají v průměru z 60 procent v prvním roce a za dva roky jsou přibližně z 80 procent prázdné, je tento stav neudržitelný. Zadlužené těžařské firmy jsou však i při nízkých cenách nucené expandovat a šířit svou reklamu, aby měly alespoň na splacení úroků z půjček.

Dynamika odvětví tak vykazuje podobné rysy, jako distribuce elektřiny před krachem firmy Enron nebo trh amerických hypoték před rokem 2007. Ani tentokrát není vyloučeno, že rizikové finanční produkty skončí v portfoliích evropských penzijních fondů.

Co se týče důvěryhodnosti odhadů, na kterých reklama těžařů stojí, jeden příklad za všechny: v květnu 2014, kdy se v našich médiích psalo o potenciálním exportu amerického plynu do Evropy, byly odhady množství břidlicové ropy ve formaci Monterey v Kalifornii sníženy o 96 procent (Reuters, 2014).

I velcí hráči vykazují známky problémů. Například firma Royal Dutch Shell odepsala 1,9 miliardy dolarů (Bloomberg, 2014). Od počátku břidlicové horečky odepsaly velké firmy aktiva týkající se břidlicového plynu a ropy z nízkopropustných písků za přibližně 35 miliard dolarů, což naznačuje, že ne všechna naleziště naplňují technická a obchodní očekávání (Oxford Energy, 2014).

Odlišnosti případné těžby v České republice

a) geologické – v navrhovaných průzkumných územích v České republice je množství bitumenních břidlic nízké a jejich struktura složitá (ČGS, 2012). Vrstvy bitumenních břidlic v USA mívají mocnost až 100 m a táhnou se na kilometry daleko, vrstvy těchto břidlic v České republice mívají až na pár výjimek mocnost 30 cm – 10 m a jsou silněji zvrásněné a tektonicky porušené. Udržet těžební část vrtu v břidlicových vrstvách by tak bylo mnohem náročnější, výtěžnost by byla nižší a rizika vyšší. Metoda hydraulického štěpení byla vyvinuta pro neobydlené krajiny se specifickou geologií a pro Českou republiku je nevhodná: případné havárie a veškeré potenciální znečistění podzemních vod by bylo téměř nemožné sanovat.

b) legislativní – úřady nejsou na tuto technologii připravené, není jasné, kdo a jak by monitoroval vypouštění frakčních kapalin, jak by firmy ručily za případné škody. Bylo by riskantní opakovat praxi, kdy úřady vycházejí pouze z údajů poskytovaných samotnými firmami a nemají prostředky ani pravomoci jejich věrohodnost ověřit (AP, 2014).

c) ekologické – při posuzování rizik pro životní prostředí na základě zkušeností v USA je třeba vzít v úvahu, že těžařské firmy postupovaly tak rychle, že kontrolní úřady nestihly odebrat vzorky před zahájením těžby a kontaminaci tak mají problém dokázat. Navíc v roce 2005 došlo v USA k vyjmutí hydraulického štěpení ze zákona na ochranu vod (Scientific American, 2011). Těžařské firmy proto dodnes tvrdí, že nedošlo k jedinému zdokumentovanému případu kontaminace, přitom firma Chesapeake dostala za znečištění vod nejvyšší pokutu v historii civilních soudů v Pensylvánii (Business Week, 2011).

Ekologická a zdravotní rizika

Agentury EPA i USGS potvrdily kontaminaci podzemních vod ve Wyomingu (Southern Studies, 2012). Agentura pro životní prostředí DEP publikovala seznam případů, kdy došlo ve státu Pensylvánie ke kontaminaci, nebo nějaké jiné formě znehodnocení studní s pitnou vodou, v důsledku převážně nekonvenční těžby ropy a plynu (DEP, 2014). Na 6000 vrtů připadá 243 případů, tedy v průměru 1 případ na každých 25 vrtů v horizontu 6 let (AP, 2014).

Největší nebezpečí kontaminace představuje zpětně odčerpaná voda z vrtů (Rozell a Raven, 2012). Zpětně odčerpaná voda může obsahovat kromě frakovacích příměsí také těžké kovy a radioaktivní látky uvolněné při těžbě z horninového masívu. Běžné čističky nejsou na tento typ znečištění zařízené a jsou známy i případy, kdy došlo k volnému vypuštění této vody do životního prostředí (National Geographic, 2013).

Chemikálie používané při frakování prokazatelně narušují endokrinní systém (Endocrine, 2014). Ze 39 vzorků z povrchových vod ve státě Colorado byly nalezeny látky s estrogenní aktivitou v 89 %, s antiandrogenní aktivitou v 46 % (Endocrine, 2013).

Studie z Colorado School of Public Health dokládá, že dochází ke kontaminaci vzduchu. Obyvatelé žijící do půl míle od vrtů jsou ve zvýšené míře vystaveni trimethylbenzenu, xylenu a alifatickým uhlovodíkům. Zvýšené riziko rakoviny způsobuje převážně benzen (Elsevier, 2012).

Dopady na lidské zdraví zmapovala na základě zkušeností z Pensylvánie organizace Earthworks. Z krátkodobých se jedná o neurologické poruchy a poruchy dýchání. Dlouhodobé nejsou zatím prozkoumány, ale látky nalezené ve vzorcích mají mutagenní a rakovinotvorný účinek (Earthworks, 2013).

Byla prokázána souvislost mezi frakováním a zemětřeseními (PNAS, 2012. Science, 2014). Většinou mají nízkou intenzitu a nejsou nebezpečná pro obyvatele, ale mohou zničit nebo narušit bezpečnostní prvky z oceli a betonu na vrtech, popřípadě poškodit jakákoli další technologická zařízení v zasažené oblasti.

Na technologické problémy s betonováním vrtů upozornili investigativní novináři z časopisu Rolling Stone, kterým se podařilo získat interní dokumenty těžařských firem. Zatímco se firmy navenek tváří, že jsou vrty bezpečné, z jejich vlastních dokumentů vyplývá, že ihned po vybetonování selhává 6 % vrtů, v horizontu 15 let jich selže přes 50 % (Rolling Stone, 2012).

Co se týče klimatické změny, je pravdou, že emise oxidu uhličitého a dalších zplodin jsou při spalování metanu nižší než při spalování uhlí. Problém však je, že při těžbě břidlicového plynu dochází k únikům 6–12 % vytěženého metanu (Geophysical Research Letters, 2013). Protože má metan mnohonásobně silnější skleníkový efekt než CO₂, v horizontu 20 let má břidlicový plyn o 20 % vyšší skleníkovou stopu než uhlí (Climatic Change, 2011).

Závěr

Technologie získávání metanu hydraulickým štěpením je exemplární ukázkou lidského umu. Avšak pro Českou republiku je nevhodná z řady výše zmíněných důvodů. Vzhledem k tomu, že by plyn z břidlic pokryl 3 % naší celkové poptávky po této komoditě (iHned, 2013), dalo by se pravděpodobně lepších energetických výsledků s nižším rizikem dosáhnout například snižováním energetické náročnosti a budováním infrastruktury pro obnovitelné zdroje.