Ukončení těžby černého uhlí v ČR je definitivní. Proč dovážíme uhlí z Austrálie?

Ale vždyť se všude píše, že pod zemí jsou ještě miliardy tun uhlí. Jak můžu vědět, že už se nikdy nebude těžit? Důvodů je celá řada.

Přípravné práce

Hlubinná těžba znamená, že většina prací v dole není těžba. Jsou to přípravné práce, aby se k uhlí mohli dostat lidé, stroje a infrastruktura (voda, elektřina, stlačený vzduch, dopravníky…). Hlubinná těžba uhlí znamená v jednom dole jednotky až stovky kilometrů chodeb. A to nejen naplánovat, připravit, vyměřit a prorazit, ale i vyztužit a zabezpečit.

To je spoustu práce, která trvá několik let, vyžaduje tisíce tun materiálu (strojů, výztuže) a tisíce horníků. Menší množství nedává smysl, získalo by se málo uhlí. Podstatné je, že za roky náročných příprav nezískáte žádné uhlí (nebo jen minimum z ražby chodeb), teprve k němu jdete a táhnete k němu infrastrukturu.

Když to vše konečně k uhlí dostanete, hlavním parametrem, který určuje, kolik uhlí ve finále z dolu vytěžíte, je mocnost sloje.

Mocnost sloje

Mocnost neboli výška sloje určuje, jak je ložisko bohaté. Pro názornost si ukážeme dva obrázky:

Oba obrázky pocházejí z dokumentu TZB-info Poslední hlubinný důl v ČR: těžba uhlí krok za krokem, kde s názorným výkladem vysvětlujeme přípravné práce i různé výšky slojí.

V jednom případě dobýváte sloj vysokou 0,5–2 m, v druhém případě 2–9 m. To je obrovský rozdíl. V Ostravě jste se plazili po zemi, abyste ze skály vysekali půlmetrovou sloj. V Karviné stojíte v chodbě a prakticky všude kolem vás je uhlí. Chcete-li z oblasti s nízkými slojemi dostat stejné množství uhlí jako z oblasti, kde jsou sloje vysoké, musíte vykopat výrazně víc chodeb.

Hlavní důvod, proč skončila těžba uhlí v Karviné je, že co mohlo být s rozumnými náklady a náročností vytěženo, už se vytěžilo.

Zbytkové sloje bývají hůře dostupné, tenčí, rozlámanější, ve větší hloubce nebo pod územím, kde už se s dalšími poklesy nepočítá – sídla, vodní plochy, průmyslové zóny a další. Pokračování těžby znamená s vyššími náklady těžit méně uhlí.

Proč po roce 1989 jako první skončily doly v Ostravě?

Za socialismu bylo uhlí prohlášeno za strategickou surovinu a těžilo se bez ohledu na náklady. Po pádu režimu nemohly doly s takto malou výtěžností (nízkými slojemi) ekonomicky obstát. Všude jinde buď také zavírali, nebo těžili se srovnatelnými náklady více uhlí. Proto hlubinná těžba v ČR pokračovala jen v Karviné, kde byly sloje tak mocné, že se uhlí hlubinně těžit vyplatilo.

Vysoké a pohodlně těžitelné sloje se ale už dorubaly i na Karvinsku. A dělat za více peněz méně muziky se nevyplatí. Tím spíš, když se ta muzika dá velmi snadno obstarat levněji hned u sousedů.

Více uhlí je hned za hranicemi

Na českém území se nachází jen malá část uhelné pánve. Naprostá většina černého uhlí v této oblasti je v Polsku, kde se těží ve velkém. Slezská část Polska je největším těžebním územím černého uhlí v celé EU. V Polsku je pod zemí mnohem víc než uhlí v Karviné a dobývání je snazší. Ve srovnání s Poláky v ČR jen paběrkujeme.

Z Ostravy a Karviné to do Polska opravdu není daleko, případný dovoz uhlí by tedy nebyl problém. Jenže po něm není poptávka.

Energetické černé uhlí není potřeba a koksovatelného máme málo

Hlubinná těžba uhlí v Polsku by měla skončit až v roce 2049. Realita ale nutí Poláky těžbu tlumit mnohem rychleji a je možné, že skončí už během příští dekády. Pod zemí přitom v Polsku zůstane výrazně víc uhlí než u nás.

Energetických zdrojů na černé uhlí v Evropě neustále ubývá. Dětmarovice, poslední česká elektrárna na černé uhlí, skončila s jeho spalováním v roce 2025, nově bude spalovat plyn a biomasu.

A co výroba železa? Kdybychom chtěli v Evropě ve větším měřítku znovu začít vyrábět ocel, ať už kvůli zabezpečení průmyslu nebo zbrojení, potřebovali bychom na to jiný druh černého uhlí. Jen menší část černého uhlí z Karvinska a Polska je koksovatelná, většinu tvoří uhlí energetické. Proto také jen část dodávek koksovatelného uhlí pro výrobu koksu pro české a polské hutě pochází z místních dolů, zbytek se musí dovážet. Nejčastěji z USA a Kanady, ale klidně i z té Austrálie. Poláci, kteří těží řádově víc černého uhlí než Češi, také řádově víc uhlí dovážejí.

Jinde je uhlí víc a je levnější

To, co ve Slezsku a Polsku dobýváme pracně hlubinnou těžbou, těží v Indii nebo v Austrálii v povrchových lomech – stejně jako se těží hnědé uhlí v severozápadních Čechách. Tedy mnohem snadněji, ve větším množství a s nižšími náklady. Dovézt toto uhlí na lodi zároveň cenu významně nezvyšuje. Tedy dovoz černého uhlí je levný.

A co jiné využití?

Jedna z petic za zachování přístupu k zásobám uhlí hovoří o podzemním zplyňování. Zjednodušeně se jedná o to, že se špatně dostupné uhlí v dole zapálí a z doutnající sloje se jímá směs plynů známá jako syngas. Tato směs jde využít energeticky i materiálově.

Problém této metody je dlouhodobá a přesná kontrola zapálené sloje a riziko, že oheň nebo plyn pronikne, kam nemá. Ať už do starých důlních děl nebo do podzemních vod, což v poddolovaném území může být problém. Jinak řečeno, je to velké riziko s nejistým výsledkem.

Naproti tomu jsou uhelné doly na Ostravsku a Karvinsku zdrojem metanu (zemního plynu), který bude dále jímán. Využití důlního metanu probíhá nezávisle na dostupnosti zásob uhlí. Jedná se o standardní proces, se kterým se při uzavření dolů počítá.

Proč by to vůbec někdo dělal?

Nenávratnost těžby černého uhlí nejlépe vynikne, když si položíme otázku, proč bychom to vlastně dělali? Co by se muselo stát, abychom v ČR začali dobývat hůře dostupné zásoby?

Energetické černé uhlí by opět muselo v ČR získat stabilní odběr. Ne dva krizové roky, ale dlouhodobou poptávku, na kterou někdo připraví elektrárny, teplárny, zainvestuje do kotlů, logistiky, úpravy paliva a dalších. Bez toho žádná těžba nedává smysl. Důl se nepřipravuje z měsíce na měsíc, ale z dekády na dekádu.

Musely by se naplánovat nové důlní projekty a to vše by muselo projít schvalováním, posuzováním dopadů, majetkoprávními vztahy a další administrativou. Kolik let by to asi tak v ČR zabralo a co by zatím dělal okolní svět?

Dále by bylo potřeba zastavit po desetiletí rozjetý proces uzavírání dolů, které se začaly zatápět, zasypávat a demontovat. Naopak by bylo potřeba začít doly znovu budovat a s nimi i dodavatelské řetězce pro technologie, jejich údržbu a servis.

Chybí horníci. Učební obor horník už dnes v ČR nenabízí žádná škola, a totéž platí i pro příbuzné hornické obory. Při shánění horníků mladým lidem těžko někdo vysvětlí, že si mají vybrat životní dráhu v oboru, kde nebude trvat dlouho, než znovu řeknou „děkujeme, zavíráme“.

Uhlí se dá snadno dovézt. Například z USA, Kanady, Austrálie, Indie, Kolumbie, JAR, Ruska, Kazachstánu a dalších. Vývozců je na celém světě dost, uhlí taky, doprava je snadná a levná. Co by se muselo stát, aby uhlí nešlo odnikud do ČR dovézt?

Příprava těžby znamená několik roků a miliard investic, během nichž nezískáme ani jedinou tunu uhlí. Na něco takového žádný soukromník ani banka peníze nedá, celé by to tedy musel zaplatit stát a udržet to jako prioritu déle než jedno volební období. Možná vás napadnou jiné věci, které si v nejbližších letech vyžádají státní finance nebo pozornost vlády (jen za posledních 5 let jsme v Evropě stihli pandemii, válku a energetickou krizi).

Tuzemská těžba dávala smysl v podmínkách, kdy na uhlí byla nastavená celá česká energetika, průmysl, byl omezený dovoz ze západu a měli jsme v zemi dobře těžitelné zásoby. Dnes nejenže nic z toho neplatí, ale události běží přesně opačným směrem: odchod energetiky od uhlí, útlum těžby, insolvence dolů, zavírání hutí a globální úsilí o dekarbonizaci.

Vzhledem k tomu, co všechno by se muselo změnit, aby se vyplatilo s vyšším úsilím dobývat méně suroviny, si troufám tvrdit, že ukončení těžby černého uhlí je v ČR definitivní.