Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Novela energetického zákona – šitá na míru, ale ne spotřebitelům

Připravovaná novela energetického zákona se pro své „revoluční změny“ stává častým předmětem diskuzí. Hovoří se o změnách ve vedení Energetického regulačního úřadu, o větší svobodě distributorů při tvorbě cen za distribuci. Jak je to ale s právy spotřebitelů? Již v minulé novelizaci v roce 2011 se ve srovnání s minulostí něco změnilo. A změny nastaly i v pozdější legislativě. Co může očekávat zákazník nyní? V připomínkovém řízení bylo vzneseno přibližně tisíc připomínek, jaké z nich se týkaly práv spotřebitelů energií?

Kalkulátor cen energií TZB-info

Zákazník přirozeně očekává, že změna energetického zákona bude znamenat zlepšení jeho postavení vůči dodavatelům, protože ochrana práv těch nejslabších účastníků trhu je jedním ze základních pravidel, které energetický zákon má za úkol. Novější verze by měla také reflektovat vývoj na energetickém trhu a reagovat na změny, které přirozeně nastávají. Novější verze by měla být rovněž dokonalejší než ta stará, protože je normální se z chyb poučit a pokud to jde, je napravit.

Návrh změn energetického zákona včetně souvisejících zpráv a připomínek byl zveřejněn na webových stránkách ministerstva průmylu a obchodu. Předmětem mého zájmu pro účely tohoto článku byl pouze § 11a, který obsahuje některá opatření ke zlepšení postavení zákazníka. Je to hlavně z důvodu, že by měl, alespoň podle mne, obsahovat rešení problémů, které se v poslední době diskutovaly i na našem diskuzním foru.

Od poslední novely energetického zákona uplynuly tři roky, za tu dobu jsme se setkali s dvěma zásadními problémy, které podle mého názoru by bylo potřeba řešit.

  • Nutnost jednoznačně definovat kroky dodavatele, když zvyšuje ceny nebo mění podmínky. Problémem byla možnost výběru pro dodavatele, dodavatel se mohl rozhodnout, zda změnu zákazníkovi adresně oznámí nebo ne.
  • Nutnost adresně informovat zákazníka o končící smlouvě tak, aby zákazník měl čas se rozhodnout, zda zůstane u dodavatele nebo si vybere jiného. To je v současnosti největší problém, protože dodavatelé nesdělují termíny ukončení smluv a konají tak, aby se zákazníkovi nepodařilo ukončit smlouvu, i když svůj závazek dodržel.

Po přečtení návrhu zákona jsem došel k názoru, že žiji na jiné planetě a že se zde řeší úplně jiné problémy, hlavně ty, na které si nikdo nestěžoval. Pro posouzení přináším výtah z připomínek a cituji několik málo změn, ke kterým došlo.

Motivem k napsání tohoto článku byla vlastně připomínka Kanceláře veřejného ochránce práv, která se týká právě zde zmíněného problému:

Na základě dosavadního průběhu šetření jsem dospěla k závěru, že nynější úprava uveřejnění změny ceny (§ 11a odst. 1 a 3 energetického zákona) není v souladu se sekundárním právem Evropské unie, konkrétně se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES, ze dne 13. července 2009, o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES (dále jen „směrnice I“), a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/73/ES, ze dne 13. července 2009, o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 2003/55/ES (dále jen „směrnice II“).

Bohužel navrhovanými úpravami nebylo dosaženo nápravy.

Energetický zákon rozlišuje mezi povinností uveřejnit a možností (adresně) oznámit změny smluvních podmínek. Dle § 11a odst. 1 energetického zákona má držitel licence povinnost změny ceny za dodávku elektřiny nebo plynu nebo změny jiných podmínek dodávek elektřiny nebo plynu uveřejnit nejpozději 30 dnů přede dnem jejich účinnosti. Dle § 11a odst. 3 energetického zákona má zákazník právo, pokud se zvýší cena za dodávku elektřiny nebo plynu nebo změní-li se jiné smluvní podmínky, odstoupit bez uvedení důvodu od smlouvy do 3 měsíců od data zvýšení ceny nebo změny jiných smluvních podmínek. Pokud držitel licence oznámí zákazníkovi zvýšení ceny nebo změnu jiných smluvních podmínek nejpozději 30 dnů přede dnem jejich účinnosti a současně zákazníka poučí o jeho právu na odstoupení od smlouvy, má zákazník právo bez uvedení důvodu odstoupit od smlouvy nejpozději 10 dnů přede dnem zvýšení ceny nebo změny jiných smluvních podmínek.

Energetický zákon tak ponechává na vůli dodavatele, zda zákazníka informuje adresně, či zvolí neadresné uveřejnění, které je jednodušší pro dodavatele, a naopak od zákazníka vyžaduje další aktivní jednání (např. vyhledání na webových stránkách, návštěvu kontaktního místa atd.). V praxi to má za následek, že se zákazník o příslušné změně smluvních podmínek nedozví. Dle mého přesvědčení totiž nelze od zákazníka spravedlivě požadovat, aby po celou dobu trvání smluvního stavu v pravidelných intervalech vynakládal časové a jiné náklady v zájmu zjištění, zda jeho dodavatel právě nepřistoupil ke změně smluvních podmínek.

Opatření na ochranu zákazníka obsažená v § 11a energetického zákona představují transpozici čl. 3 odst. 7 směrnice I a čl. 3 odst. 3 směrnice II. Uvedená ustanovení směrnic ukládají členským státům povinnost přijmout ochranná opatření, která musí mimo jiné zahrnovat opatření uvedená v příloze I obou směrnic. Podle přílohy I písm. b) směrnice I a přílohy I písm. b) směrnice II mají členské státy za účelem naplnění čl. 3 odst. 7 směrnice I a čl. 3 odst. 3 směrnice II povinnost zajistit, aby zákazníci: „dostávali přiměřené informace o každém úmyslu změnit smluvní podmínky a informace o svém právu na odstoupení v případě jejího vypovězení. Poskytovatelé služeb svým zákazníkům přímo a včas, transparentně a srozumitelně oznamují každé zvýšení poplatků ve vhodnou dobu, nejpozději jedno běžné zúčtovací období poté, co zvýšení nabude účinku. Členské státy zajistí, aby zákazníci mohli svobodně odstupovat od smluv, pokud nesouhlasí s novými podmínkami, které jim oznámil jejich poskytovatel [energetických] služeb.“

Přímé oznámení (tzn. povinnost zavedená jmenovanými směrnicemi) vyžaduje adresné a individuálně určené oznámení zákazníkovi, a to bez závislosti na běhu a délce lhůt pro odstoupení. Energetický zákon naproti tomu vyžaduje „přímé oznámení“ zákazníkovi pouze v případě zkrácení lhůty pro odstoupení na 10 dnů před nabytím účinnosti avizované změny (§ 11a odst. 3 druhá a třetí věta energetického zákona, které je fakultativním ustanovením). Naopak obecnou povinnost uveřejnit chystanou změnu cen energií či jiných podmínek (§ 11a odst. 1 poslední věta) lze splnit i neadresným sdělením, např. prostřednictvím webových stránek). Volba adresného informování nebo pouhého neadresného sdělení nyní náleží dodavatelům. Citované směrnice však vyžadují přímé informování ve všech případech zvýšení „poplatků“. Stávající právní úprava tudíž nesprávně transponuje uvedené směrnice.

Navrhuji proto text ustanovení změnit tak, aby vyhovoval požadavku uvedených směrnic, což předpokládá přímé (tj. adresné) informování zákazníka o každém navýšení cen. Samozřejmě lze zachovat i jiné mechanismy, jejich volba by však v daném případě měla náležet zákazníkovi, nikoliv dodavateli.

Naproti tomu se podařilo ČMKOS přidat do zákona zcela bezproblémovou věc, jakou je ustanovení o nemožnosti odstoupení v případě zvýšení cen regulovaných státem. (odst. 2).

Požadavek na zachování stejných podmínek (cen) až do data odstoupení od smlouvy je ale podle mého názoru přínosným, zejména pro ty zákazníky, kteří využijí pozdějšího termínu odstoupení ke konci tříměsíční lhůty.

Znění návrhu:

V § 11a odst. 4 se slova „neurčí-li zákazník pozdější den účinnosti odstoupení“ zrušují a na konci odstavce se doplňuje věta „V případě odstoupení od smlouvy se do doby zániku závazku cena a smluvní podmínky nemění.“.

V zákoně se objevuje snaha regulovat výši záloh. Výše záloh byla předmětem kritiky zejména v době „divoké liberalizace“ našeho energetického trhu. Nyní již není tolik stížností. Podle mne je problém ten, že návrh nezohledňuje, že spotřebitelé si nakupují stále více vybavení domácností, které má menší spotřebu. Proto požadavek na stanovení záloh podle průměrné spotřeby za poslední tři roky také spíš nahrává dodavatelům, a ne zákazníkům.

Znění návrhu:

„(7) Uplatňuje-li držitel licence na obchod s elektřinou, obchod s plynem, výrobu elektřiny, výrobu plynu nebo dodavatel tepelné energie zálohové platby na dodávku elektřiny, plynu nebo tepelné energie, stanoví zálohové platby nejvýše v rozsahu důvodně předpokládané spotřeby elektřiny, plynu nebo tepelné energie v následujícím zúčtovacím období. Důvodně předpokládanou spotřebou je u stávajícího zákazníka průměrná tříletá spotřeba nebo průměrná spotřeba ode dne připojení zákazníka je-li kratší; u nového zákazníka vychází z druhu a souhrnného výkonu připojených spotřebičů a jejich obvyklého užití.“

V novém odstavci 8 se pojednává o plné moci, kterou zákazník uděluje dodavateli, aby převedl odběrné místo. Uvedením lhůty platnosti se zamezí zneužívání plné moci bez vědomí zákazníků s cílem zabránit odlivu zákazníků. Návrh dává možnost využít plnou moc pouze šest měsíců. Bohužel jsem tento odstavec dne 21. 10. již nenašel.

Když hodnotím přínos novely pro běžné spotřebitele, napadá mne, že změny jsou šité na míru, bohužel se nedá říci, že zákazníkovi. Tato novela prakticky nemá žádný význam pro zákazníka, jen dokumentuje, jaké poměry panují v ČR.