Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Scramble for Baltica

Scramble for Africa1) je pojmem, kterým se nazývá období koloniálního dobývání afrického kontinentu mezi lety 1881 až 1914. Tehdejší evropské mocnosti pomocí armád obsazovaly území Afriky až do finální parcelace celého světadílu. Následné mapy byly barevně vyznačovány tak, aby bylo jednoznačně zřejmé, které evropské mocnosti která část africké země patří. Závěr uvedené éry vedl k zvyšování politického napětí mezi státy v Evropě a nepřímo i ke katastrofální I. světové válce.

Podobně, naštěstí ale určitě ne s takovými následky, můžeme sledovat souboj pobaltských zemí o prvenství ve vybudování vlastního LNG terminálu. Je evidentní, že kdo začne s reálnou výstavbou jako první, „obsadí území“ původem jinými dodávkami plynu než stávající ruský Gazprom, neb více LNG terminálů by bylo pro region pravděpodobně neefektivních. Sekundárními efekty potenciálního „vítězství“ ve „Scramble for Baltica“ a postavení regasifikačního zařízení bude 1) možnost diverzifikace dodávek zemního plynu pro celou oblast, 2) možnost cenové licitace s ruským Gazpromem. Následující stať se věnuje současné situaci v Pobaltí a nevyhlášenému závodu o první terminál LNG.

Obrázek č. 1: Plynovod Nord Stream. Zdroj: Nord Stream
Obrázek č. 1: Plynovod Nord Stream Zdroj: Nord Stream

Lotyšsko, Litva, Estonsko a Finsko jsou dle současných statistik závislosti na ruském plynu řazeny mezi nejohroženější a nejzranitelnější státy. Od roku 1995 (Finsko) a 2004 (Pobaltí) členské státy EU mají několik společných znaků. Všechny čtyři státy nemají v současnosti jiného dodavatele zemního plynu než ruský Gazprom. Čtveřice zemí tvoří severovýchodní hranici současné EU, a jen Litva je spojena s centrální EU krátkou hranicí, a to s Polskem. Komplikovanost situace a možnost diverzifikace dodávek je tedy umocněna geografickou uzavřeností Pobaltí a značnou odlehlostí Finska (od EU). Všechny státy navíc spojuje velmi negativní historická zkušenost se sovětskou a posléze s ruskou historií. Napjatá situace v regionu počátkem 90. let minulého století po rozpadu SSSR přispěla ke skutečnosti, že pobaltské státy odmítly i participaci ve Společenství nezávislých států (SNS)2) a politickou pozornost zaměřily evropským a transatlantickým směrem. Koncem března 2004 vstoupily Estonsko, Litva a Lotyšsko do NATO3). Ve stejný rok v květnu vstoupily pobaltské země do EU i se svým „energetickým problémem“. Státy pravděpodobně v oblasti energetiky očekávaly solidaritu Bruselu a pomoc dalších členských států s diverzifikací dodávek plynu. Odrazem střetů intergovernmentalismu a supraracionalismu4) v Bruselu bylo počátkem milénia rozhodnutí o výstavbě kontroverzního plynovodu Nord Stream5) pod hladinou Baltského moře, a to z Ruska do SRN (obr. č. 1). V tomto souboji mezi zájmy EU jako celku a zájmem jediného státu nejvíce profitovalo Německo.

Území našeho severozápadního souseda se dokončením plynovodu (listopad 2011) stalo „ruskou plynovou křižovatkou a klíčovým spojencem Gazpromu v EU. Nepříjemnou pachuť lobbingu západních energetických společností a vítězství jednoho velkého státu EU, nad evidentním klíčovým energetickým problémem skupiny nováčků, dovršily události v roce 2006. V tomto roce byl Evropskou komisí velmi kontroverzní plynovod Nord Stream oceněn jako projekt evropského zájmu i jako projekt transevropských sítí (Nord-Stream 2011). Pobalstké státy včetně středoevropského Polska tehdy připravovaný projekt ostře kritizovaly. Tehdejší (2006) polský ministr obrany Radek Sikorski přirovnal rusko–německý projekt k paktu Molotov-Ribentrop6) (Castle, 2006). Plynovod Nord Stream totiž vyřadil země Pobaltí a Polska z dlouho připravovaného a takřka dohodnutého plynovodu Jamal II. a připravil je nejen o roli tranzitních zemí, ale i o možnost zvýšení energetické bezpečnosti. Za těmito státy by na nyní pomyslné plynovodní cestě byly seřazeny státy západní EU, tedy finančně lukrativní země a Gazprom by účelově nemohl například přerušovat dodávky.

Na druhou stranu, pozemní cesta z Ruska do západní Evropy by nediverzifikovala dodavatele zemního plynu do oblasti Pobaltí a Polska. Následné iniciativy Pobaltí směrem k samostatnější plynové politice jsou samozřejmě také reakcí především na rusko-německý projekt Nord Stream, ale především směrem k diverzifikaci dodavatelů zemního plynu. Pobaltí a Finsko budoucím vybudováním vlastního LNG terminálu a vzájemným propojením dosáhnou vyšší plynové nezávislosti na Rusku, kterou by „pozemním“ projektem Nord Stream stejně nezískaly a přidanou hodnotou vlastní cesty bude možnost cenové licitace s ruským Gazpromem v oblasti.

Obrázek č. 2: Plynovodní soustava Pobaltí. Zdroj: Eesti Gas
Obrázek č. 2: Plynovodní soustava Pobaltí Zdroj: Eesti Gas
Obr. č. 3: Návrh podmořského plynovodu Balticconector. Zdroj: Gasum
Obr. č. 3: Návrh podmořského plynovodu Balticconector Zdroj: Gasum

Hlavní plynovody ještě ze sovětských dob vedou do Pobaltí z RF (do Estonska a Lotyšska) a z území Běloruska (do Litvy), běloruská větev pokračuje skrze litevské území až do Kaliningradské oblasti (obr. č. 2). Vzájemně jsou propojeny plynovodní soustavy mezi Lotyšskem a Litvou, estonská soustava však není od obou sítí oddělena a plynovod z Tallinu vede k lotyšskému zásobníku Incukalns. Stejně tak propojení lotyšské a litevské plynovodní soustavy vyplývá i z logiky společného plynového zásobníku Incukalns7) na lotyšském území. Incukalns je důležitý i pro dlouho plánovaný plynovod Balticconnector (obr. č. 3), který má dle plánů spojit území Finska a Estonska (pod mořem) a plynovod má pokračovat na území Lotyšska právě ke zmíněnému zásobníku. Čtyřlístek zemí by byl tímto projektem vzájemně propojen pro období krizí.

Region Pobaltí je v současné době geopoliticky uzavřen (z pohledu EU), ale další diverzifikační nadějí může být pro všechny tři pobřežní státy LNG terminál. Koncem roku 2012 rozhodla litevská vláda o vybudování terminálu pro zkapalněný plyn ve státním přístavu Klaipeda, poblíž ostrova Kialues Nugara. Potřebné podklady schválila i klaipedská regionální sekce životního prostředí (Vaida, 2012) a výstavba by měla být dokončena koncem roku 2014. Na projektu budou spolupracovat norská Norway’s Höegh LNG a litevská Klaipėdos nafta, která je ze 71 % vlastněná státem. Stavba zahrnuje kromě regasifikačního zařízení i plovoucí skladovací prostory a cena, spíše leasing, se pro litevskou společnost Klaipėdos nafta pohybuje na necelých 700 milionech USD ročně po dobu deseti let8). Litva bude po spuštění terminálu schopna nakupovat zemní plyn na spotovém trhu a v loňském roce podepsala litevská vláda smlouvu s americkou společností Cheniere Energy (zástupce na trhu), která od roku 2015 administrativě garantuje ceny přibližně o 30 % nižší, než nabízí ruský Gazprom (Hyndle-Hussein, 2012). Pokud Litva vybuduje vlastní LNG terminál a jako jižní a uzavírací země Pobaltí bude soběstačná, jsou otázkou výše zmiňované polské dodávky plynu z polských Šwinoujsciei9) (Svinoústí) do regionu. Litva pravděpodobně bude chtít získat v regionu dominantní pozici na trhu s vlastním plynem a samozřejmě bude mít zájem na efektivním splacení „leasingu“. Na druhou stranu, již dlouhodobě se na mezivládní úrovni plánuje propojení polského LNG (Svinoústí) terminálu se zeměmi V 410) (severojižní) s propojením právě do Pobaltí a samostatný postup Litvy může takové plány evidentně problematizovat.

Ruské straně v případě Litvy také moc nástrojů v rukou nezůstává. Gazprom není v této zemi v dobré vyjednávací pozici a nemůže Litvu od záměru výstavby terminálu efektivním způsobem „odradit“, neb plynovod skrze Litvu proudí i do uzavřené Kaliningradské oblasti (součást Ruské federace). Gazprom je sice spolumajitelem litevské plynovodní sítě, ale evropská legislativa zaručuje volný přístup třetím stranám k síti a Gazprom se v případě vstupu dalšího dodavatele bude muset podřídit i v přenosové oblasti. Samostatná litevská aktivita také podkopává lotyšskou snahu o vlastní LNG terminál nedaleko Rigy. Lotyšský premiér Valdis Dombrovskis označil litevské snahy a estonské úvahy o vlastních LNG terminálech za podkopání dřívějších dohod o výstavbě regasifikačního zařízení v Lotyšsku, jako ideálním místě a centru v oblasti. Stejně tak byla dle lotyšského premiéra zpochybněna součinnost zemí a případný zájem Evropské komise, kterou následně a samostatně požádal o expertní studii. Politickým cílem premiéra Dombrovskise by mělo být určení nejefektivnějšího místa pro LNG terminál v oblasti Pobaltí nezávislou Evropskou komisí (Naturalgaseurope 2011). Premiér pravděpodobně předpokládá, že centrální pozice Lotyšska bude EK určena jako nejvýhodnější a aktivity sousedů tím budou utlumeny.

Estonci dlouhodobě také uvažovali o vlastní cestě a jednali s několika firmami o výstavbě (například Gasum), než v roce 2012 požádali holandskou společnost Vopak LNG Holding BV o studii pro případný LNG terminál v zálivu Muuga, nedaleko Tallinnu. Projekt je koncipován tak, že počítá s podporou EU, měl by zemním plynem saturovat celé Pobaltí i Finsko a je opět namířen proti monopolním dodávkám Gazpromu, který je majitelem 37 % Eesti Gaas, jež vlastní estonskou potrubní soustavu (Ummelas, 2012). Finsko je ve stejné situaci jako pobaltské státy, plynovodem je spojeno pouze s územím RF a dodávky do země zajišťuje Gazprom. Administrativa země, stejně jako finský distributor plynu Gasum, spoléhají na již zmíněný plynovod Balicconector procházející pod hladinou moře a spojující pobřeží Finska a Estonska, přesně v ústí Finského zálivu. Studie pro obousměrný tok je připravena od roku 2005 a byla částečně uhrazena z dotací EU.

Kromě Finska mají tedy země Pobaltí připraveny vlastní verze LNG terminálů. Lotyšsko a Estonsko spoléhají na financování EU, zatímco Litva jde přímočaře i vlastní cestou financování a pravděpodobně začíná „Scramble for Baltica“ v oblasti LNG dodávek. Evidentní je, že země, která jako první provede konkrétní kroky k výstavbě regasifikačních zařízení, pravděpodobně vyřadí ostatní, neb další LNG terminál by byl pro oblast Pobaltí nákladnou a zbytečnou akcí. Nejblíže cíli je zatím samostatná litevská snaha a ve hře je pravděpodobně zabránění vstupu polských dodávek ze Svinoústí a naopak „ovládnutí“ pobaltského trhu se zemním plynem. Neurovnaná situace v otázkách zemního plynu v Pobaltí byla zapříčiněna i výstavbou již zmíněného a kontroverzního plynovodu Nord Stream a mohla být vyřešena i jiným způsobem.

Situace tak dokládá mezivládní a zájmové jednání v EU nejen v oblasti energetiky. Dokladuje zájmy velkých a malých zemí, o kterých se tak často mluví. „Plynárenský problém“ Pobaltí v EU se dá ohodnotit konstatováním, že velké země se navzdory energetické bezpečnosti Pobaltí dohodly s Ruskem na kontroverzním projektu baltického plynovodu Nord Stream a novináři jej tak často hodnotí. Energetické společnosti pak participují na plynových dodávkách od Gazpromu a zisku z dodávek plynoucích, což také často média uvádějí. Otázkou zůstane, zda se jinak a například konsensuálně, jednotně a k sobě solidárně chovají malé země Pobaltí, a zda také tamní firmy nechtějí participovat na případných benefitech z dodávek zemního plynu, i když od jiných partnerů, než od ruského Gazpromu.


Poznámky

1) Používá se také termín „Race for Africa“. Zpět

2) Organizace sdružující bývalé republiky SSSR vznikla podpisem zakládající smlouvy v kazachstánském hlavním městě Alma-Ata 21. prosince 1991 a při podpisu kromě pobaltských zemí odmítla účast v SNS ještě Gruzie. Zpět

3) Zároveň s nimi přistoupilo ještě také Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko. Jednalo se o největší vlnu rozšiřování NATO v historii. O vstupu všech těchto sedmi států do aliance se rozhodlo na pražském summitu v roce 2002. Zpět

4) Střetem intergovernmentalismu (členské státy EU) a supraracionalismu (Evropská komise) se označuje souboj zájmu národního státu a zájmu bruselského centra v EU. Zpět

5) Na plynovodu se majetkově podílejí ruská Gazprom 51 %, německý Wintersall 15,5 %, E.ON Ruhrgas AG 15,5 %, holandská Gasunie 9 % a francouzský GDF Suez s 9 % (Nord Stream). Zpět

6) Smlouva o neútočení mezi SSSR a Německem, podepsaná 23. srpna 1939 v Moskvě. Zpět

7) Objem zásobníku Incukalns převyšuje přibližně třikrát lotyšskou domácí spotřebu (GSE 2012). Zpět

8) Terminál by měl fungovat po skončení kontraktu ještě dalších třicet let (Hyndle-Hussein, 2012) Zpět

9) Předpokládané ukončení výstavby LNG terminálu v Polsku je druhé čtvrtletí 2014, maximální roční kapacita je 7,5 bcm ročně (IIPS, 2010). Zpět

10) V 4 (Visegrádská čtyřka): Česko, Maďarsko, Slovensko a Polsko. Zpět


Zdroje

English Synopsis
Scramble for Baltica

Scramble for Africa is a concept which is name for the period of colonial conquest of Africa between 1881 and 1914. The former European powers occupied continent of Africa by armies until the final allotment of the entire continent. Similar is the current battle of the Baltic countries for supremacy in building their own LNG terminal.

 
 
Reklama