ČR se před 20 lety vymanila ze závislosti na zemním plynu z Ruska
Záložní cestu pro ropu se podařilo otevřít koncem března 1996
Mezi dědictvími, se kterými se po listopadu 1989 musela vypořádat čs. a česká politická reprezentace, byla i velká závislost země na ruských surovinách. Na konci března roku 1996 byla dána do provozu česká část ropovodu z německého Ingolstadtu do rafinérií v Kralupech a Litvínově. O rok a měsíc později pak začalo fungovat i alternativní zásobování plynem, první dodávka této suroviny koupené z Norska dorazila 1. května 1997.
Transport plynu umožnil severoněmecký plynovod NETRA, který byl otevřen již v listopadu 1995 a na který navázalo již dříve existující propojení Berlína a severních Čech. Na území České republiky se od Norska nakoupený plyn dostával u krušnohorské Hory Svaté Kateřiny. Surovina, která dlouhá léta tvořila pětinu až čtvrtinu českého dovozu, ovšem nepocházela z norských nalezišť v Severním moři, ve skutečnosti se totiž jednalo o přeprodaný ruský plyn.
Důvod byl prostý: podle odborníků by totiž bylo využití plynu ze Severního moře v ČR velmi obtížné, má totiž jiné složený než ruský. Dvacetiletá smlouva se severskou zemí, která je dlouhodobě třetím největším exportérem zemního plynu na světě, ovšem poskytovala českým odběratelům jistotu pro případ výpadku dodávek. V roce 2009, kdy spory Moskvy s Kyjevem kolem plateb a cen zastavily cestu ruského plynu přes Ukrajinu, se nespoléhání na jeden zdroj ukázalo být prozíravé.
Po této krizi, kvůli které se před osmi roky ocitly na vrcholu zimy bez tepla miliony evropských domácností a jež způsobila potíže i evropskému průmyslu, tlaky na zabezpečení zásobování plynem ještě vzrostly. ČR má tak dnes možnost kromě trasy přes Ukrajinu a Slovensko dostávat plyn také plynovody vedenými po dne Baltu (Nord Stream) nebo Bělorusko a Polsko (Jamal). Navíc výrazně vzrostla kapacita zásobníků, které nyní pojmou třetinu roční spotřeby.
Na nutnosti zdrojové a dopravní diverzifikace zásobování ČR zemním plynem se vybraní členové tehdejší vlády vedené premiérem Václavem Klausem shodli koncem listopadu 1996. Kromě Norska nabídla dodávky nizozemská Gasunie spolu s německou společností Wintershall, nadnárodní konsorcium firem BEB, Mobil a British Gas, ruský Gazprom a německý Ruhrgas. Pro norskou variantu hovořil fakt, že v podstatě jako jediná zaručovala částečnou nezávislost na dodávkách z Ruska.
Vládnímu rozhodnutí ovšem předcházel před dvěma dekádami lítý konkurenční boj, ve kterém hlavně ruský Gazprom nešetřil silnými slovy. Jelikož norští i ruští producenti měli o lukrativní dvacetiletý kontrakt s Českou republikou velký zájem, byla vláda pod značným tlakem. O významu rozhodnutí svědčí i fakt, že vítězství norské firmy Statoil oznámil ministr průmyslu Vladimír Dlouhý v Praze na Norském podnikatelském a průmyslovém fóru, které slavnostně zahájil norský král Harald V.
V prvním roce činil podíl norského plynu zhruba osm procent dovozu této suroviny do České republiky, postupně se ale jeho množství zvyšovalo. Koncepce dohodnutá v roce 1997 počítala s tím, že podíl plynu od Norů dosáhne v roce 2005 čtvrtiny českého importu - a na této úrovni dodávky dlouhodobě pohybovaly. Výraznější pokles přišel až před dvěma lety, kdy Norsko dodalo podle statistik pět procent hodnoty plynných paliv dovezených do ČR, loni pak podle dostupných údajů podíl ještě klesl.
Podle čísel za rok 2015 bylo přímo z Ruska koupeno přibližně 55 roční české spotřeby, která se pohybuje kolem devíti miliard kubických metrů plynu. Zhruba čtvrtina dovozu připadala na Německo a 15 procent na další země, ve všech případech se ovšem podle odborníků jednalo o ruský plyn, obchodovaný na německé burze. Zemní plyn se pak v malé míře těží i na jižní Moravě, domácí produkce však dosahuje pouze 200 milionů kubických metrů ročně (asi dvě procenta spotřeby).
