Rusko a řešení energetické otázky
Probíhající krize na Ukrajině znovu vyvolala diskusi o bezpečnosti dodávek energetických surovin na evropský trh. Kruhy z EU i mimo ní doporučují snížení závislosti na Rusku jako řešení všech energetických problémů. Nicméně pokud se blíže podíváme na hlavní problémy, kterým členské státy čelí, uvidíme, že daleko optimálnější možností je rozvoj dlouhodobých a fungujících vztahů s Moskvou.
Důvodů je několik. Zaprvé – EU zatím není schopná zajistit si významná množství plynu z jiných zdrojů. Konkrétně to říkají dnešní čísla – i kdybychom dali dohromady ázerbájdžánský plyn, břidlicový plyn ze Severní Ameriky a dovozy z východního Středomoří, celkový objem nepřesáhne 50 miliard metrů krychlových plynu ročně. To je však pouze třetina plynu, který dovážíme z Ruska a zhruba desetina z množství, které celá Evropa spotřebovává.
Zadruhé – podíl dovozu zemního plynu na celkové evropské spotřebě vyskočí z dnešních 66 na 84 procent v roce 2035. To ve spojení s ubývajícími zásobami v Severním moři vytvoří tlak na evropský trh a definitivně jej odradí od jakýchkoli experimentů.
Zatřetí – Irák a Libye se nachází ve stavu chaosu a jsou proto mimo hru. Turkmenistán se jasně orientuje na asijský trh, zatímco Irán, náš potenciálně největší dodavatel, zůstává v mezinárodní izolaci i se svou nefunkční infrastrukturou vyžadující časově náročnou rekonstrukci před tím, než by umožnila využít obrovský potenciál země.
Mezitím však Evropská komise zaujala neobvykle striktní pozici vůči plynovodu South Stream. Ta se odvíjí od vnějších i vnitřních tlaků na to ukázat silnou pozici vůči Moskvě a také od situace na Ukrajině. Ať už je příčinou cokoli, výsledkem je ne zcela odpovědný přístup k obrovským problémům, kterým Evropa čelí. Přitom tyto problémy mohou být efektivněji vyřešeny spoluprací s Ruskem.
South Stream je podstatným doplněním plynovodu Nord Stream, který vede ruský plyn přímo do Německa. Navíc toto plynové spojení do Bulharska nikde na pevnině neprochází přes mimoevropskou půdu. Trasy by byly diversifikované, předvídatelnost by se zvýšila, rizika poklesla a byl by zajištěn jednoznačný právní status quo odstraňující dlouhá vyjednávání a obtížné přizpůsobování se různým regulatorním rámcům.
Navíc vybudování South Streamu by částečně narovnalo postavení zemí jihovýchodní Evropy, které, na rozdíl od jejich partnerů ve střední Evropě, zůstávají totálně závislé na tranzitu plynu přes Ukrajinu s rizikem odstřihnutí dodávek v případě krize. South Stream přitom slouží – přinejmenším zpočátku – přesně k této nutné změně tím, že nahradí objemy plynu tranzitované přes ukrajinské území spíše než že zajistí dodání dodatečného ruského plynu do Evropy.
Tento vývoj by nepochybně posílil postavení Moskvy jako evropského dodavatele. Ale měli bychom mít v této souvislosti na paměti důvěryhodnost Ruska jako dlouhodobého dodavatele, která zůstala nezpochybněna po více než několik desetiletí. Většina alternativ přitom nenabízí dostatečnou kapacitu, je méně konkurenceschopná nebo vede k větší geopolitické nejistotě. Je na nás, abychom odlišili naše zbožná přání od naléhavých potřeb a rozhodli se na základě odpovědného a realistického plánu.
Profil autora
Dr. Konstantinos Filis, Research Director, Institut mezinárodních vztahů, Panteion University, Atény
Konstantinos Filis je specialistou na záležitosti oblasti Ruska a bývalého Sovětského svazu (zabývá se zejména ekonomií, energetikou a geopolitikou) a expertem strategického plánování týkajícího se řecké zahraniční politiky v širším regionu Černého moře, Kavkazu a střední Asie. Pracoval jako ředitel pro ruské a eurasijské záležitosti Institutu mezinárodních vztahů univerzity Panteion v Aténách, od listopadu 2004 vedl Centrum pro Rusko a Eurasii na tomto institutu. Titul PhD získal na univerzitě v britském Readingu. Dále vystudoval politologii, historii a obol Global Governance. Dr. Filis byl zvolen jako Senior Associate Member na St Antony's College oxfordské univerzity. Spolupracuje s akademickými a výzkumnými institucemi ve Velké Británii, Rusku, na Ukrajině a v Uzbekistánu. Od září 2011 do června 2012 spolupracoval s diplomatickou kanceláří řeckého premiéra, a to v oblasti koordinace energetických záležitostí. V červenci 2012 byl jmenován do představenstva Institutu mezinárodních vztahů univerzity Panteion.
Článek Konstantinose Filise je věrným zhodnocením současného stavu společné Energetické politiky EU ve vztahu s Ruskou federací. Energetická bezpečnost Unie minimálně ve střednědobém horizontu nemůže být realisticky řešena bez účasti a podílu Ruské federace a ruských těžebních společností. Autor zmiňuje dlouhodobou spolehlivost ruských dodavatelů stejně tak, jako ji nikdy nezpochybnili ani západoevropští energetici a praktici oboru. Podepsat se dá i názor o kapacitě a konkurenceschopnosti případných energetických alternativ k tradičním ruským dodávkám. Varování v poslední větě článku a oddělení politické rétoriky od reálných potřeb ekonomiky je v současné době napjatých vztahů mezi Kremlem a Bruselem více než na místě.
Petr Strejček
S autorem článku souhlasím v pohledu na nutnost spolupráce států Evropské unie s Ruskem. Rusko v energetickém sektoru je a bude důležitý obchodní partner. Souhlasím i s hodnocením současných možností dodávek plynu z ostastních částí světa. Jsem ale názoru, že se těžba této suroviny vyvíjí a není jisté, zda za pár let bude možno dodávat plyn i z jiných částí světa. Myslím, že pravidla EU jsou platná pro všechny, tedy i pro Gazprom. Navíc na projektech Ruska se podílí evropské energetické firmy, tedy opatření nejsou namířena jen proti Rusku. Nemyslím si, že by právě v jihovýchodní Evropě existoval jediný problém, a tím by byl tranzit přes Ukrajinu. Velkým problémem je i cenová politika Gazpromu ve státech, kde není jiná konkurence. Podle mého názoru je třeba s Ruskem spolupracovat, ale spolupráce má určité limity.
Jan Schindler
The ongoing crisis in Ukraine again sparked debate about the safety of energy supplies to the European market. Circles from the EU and outside the EU are recommended to reduce dependence on Russia as a solution to all energy problems. The author examines this issue from the perspective of specialists on the issue of Russia and the former Soviet Union.
