Energetická politika ES/EU a otázky energetické bezpečnosti

Datum: 21.10.2013  |  Autor: Mgr. Petr Strejček, Ph.D. MBA  |  Recenzent: Mgr. Jan Hodač

Energetická politika má svoji dlouhodobou historii a postupem času byl pro ni Evropskou komisí navržen legislativní rámec, který chrání několik energetických priorit Unie. Následující historizující text bude záměrně a účelově vybírat ta témata v budování evropské energetické politiky, která se dotýkala bezpečnosti dodávek a ohrožení ekonomických zájmů ES/EU. Z hlediska tématu se pokusíme krátce sledovat především napjaté situace v historii energetické politiky ES/EU. V generalizujících a obecných hodnoceních evropské integrace se většinou dozvídáme, že spojování evropských zemí bylo způsobeno a poháněno myšlenkou neopakování válečných útrap, potřebou nadnárodního arbitra, potlačením nacionalismu a nutností federalizace evropských národů. Vše uvedené je filozofující a politizující pravdivý náhled. Ovšem reálná evropská integrace byla postavena především na praktických činech a skutečnostech spojených s ekonomikou, hospodářstvím a energetikou. ES/EU se historicky několikrát ocitla v problematické situaci z pohledu energetické bezpečnosti. Členské státy se vždy dokázaly (někdy dříve, někdy později) dohodnout na řešení, které do budoucna nedovolilo opakování kritických situací. Cílem následujících řádků je poukázat na podobné události v ES/EU v minulosti i v současnosti.

Historie energetické politiky ES/EU

V souvislosti s energetickou politikou současné EU nesmíme zapomínat na evropskou minulost. Vzpomínky na válečné útrapy a první mírové dny po roce 1945 ovlivnily a ovlivňují takřka všechna bruselská ujednání. Konec a rozhodnutí druhé světové války byl částečně ovlivněn nedostatkem surovin a energií. Německá strategie „blitzkrieg“, která byla postavena na rychlém vítězství motorizovaných jednotek, se protáhla na několik let a také několik dlouhých zimních měsíců. Předválečné přípravy Japonska a Německa se ukázaly jako nedostatečné a v závěru konfliktu tak obě poražené mocnosti trpěly nedostatkem klíčového válečného materiálu, jako byl letecký benzín či pohonné hmoty pro pozemní armádu (Černoch 2011: 23). Dvě vítězné velmoci Sovětský svaz a Spojené státy americké dokázaly surovinami saturovat jak vlastní válečnou spotřebu, tak (v případě USA) i spojenecké armády. Konec druhé světové války je symbolickým i z jiného pohledu. Byla to válka, která reflektovala velkou historickou transformaci moderních industriálních společností. Uhlí bylo zdrojem industriální revoluce 18. a 19. století (Yergin 1992: 543). Zdroji energie a substituty uhlí pro 20. století se měla stát ropa a v 50. a především v 60. letech nastupující atomová energie. V zemích budoucího Společenství se z primárních energií v roce 1937 spotřebovalo 87 % uhlí, v roce 1950 to bylo 81 % stejné komodity a v roce 1955 již 74 % (Clark 2010: 102). Padesátá léta a vznik Evropského společenství uhlí a oceli (smlouva byla podepsána v Paříži 18. dubna 1951 a v platnost vstoupila 27. července 1952) však reflektovaly několik skutečností. Uhlí bylo stále komoditou číslo jedna a cílem bylo dostat průmyslovou základnu Spolkové republiku Německo pod kontrolu. Výchozím bodem dohody bylo odevzdání suverenity v oblasti uhlí a oceli do rukou nadnárodního orgánu s označením Vysoký úřad, který na základě smlouvy a za asistence Poradního výboru spravoval svěřenou oblast bez dalšího vlivu členských států (Fiala, Pitrová 2003: 51). Svým původním zaměřením a obsahem se tedy původně jednalo o organizaci, která zejména řeší otázky hospodářství a energetiky.

Ovšem postupný celoevropský ústup od spotřeby uhlí byl znatelný, a to hned z několika příčin. Prvním důvodem byla první „energetická krize v Evropě“ v roce 1947. Tuhá zima a nedostatek uhlí, kdy zůstalo několik evropských domácností bez zdroje tepla, donutily administrativy několika zemí k zamyšlení nad urychleným přechodem od zatímní masivní spotřeby uhlí ke spotřebě ropy. Druhou podstatnou skutečností bylo již neúnosné znečištění ovzduší ve velkých evropských městech uhelným smogem1. Třetím důvodem, ryze ekonomickým, byla cena. V padesátých letech (i šedesátých letech) minulého století byla importovaná ropa, do Evropy především z Blízkého východu, levnější než uhlí. Administrativy evropských států se zamýšlely nad energetickou bezpečností, cenou energií a alternacemi základních surovin již od konce druhé světové války. Na druhé straně musely některé evropské vlády řešit sociální otázky, které se změnou tehdejšího energetického mixu souvisely2. Otázky energetické bezpečnosti nebyly snad tak sofistikovaně a teoreticky propracovány jako nyní, ale součástí mezinárodních vztahů se staly.

Koncem 50. let minulého století došlo ke dvěma důležitým skutečnostem. První institucionální, bylo založení Evropské společenství pro atomovou energii3 (EURATOM). Cílem byla kontrola pohybu štěpného materiálu, výměna technologických informací a společná strategie v oblasti investování do jaderného výzkumu v členských zemích. Všeobecně se předpokládalo, že rozhodujícím prvkem pro další vývoj evropské integrace se stane právě EURATOM, očekával se intenzivní sektorový postup v oblasti energetiky a těžkého průmyslu. K tomuto očekávání vedlo přesvědčení, že jaderná energetika je klíčem k dalšímu hospodářskému rozvoji (Fiala, Pitrová 2003: 67). Původně ambiciózní plán omezily národní strategie jaderného výzkumu, především vůdčích zemí Francie a SRN. Zejména Francie, která víceméně administrativně oddělila civilní a vojenský výzkum, se de facto vydala vlastní cestou. Společná řeč nebyla v organizaci EURATOM nalezena a Společenství pro atomovou energii se stalo, oproti původním představám, jen doplňkovou součástí Evropských společenství (ES). Došlo tedy k jevu, který čas od času provází evropskou integraci od jejího zrodu, rozdílné názory členských států neumožnily rozvoj společného projektu.

Druhou, víceméně strukturální skutečností, byla dramatická proměna energetického mixu v evropských zemích na přelomu šedesátých let minulého století. Ropa získala na primárně spotřebovaných surovinách ve Společenství v roce 1960 již 30% podíl (Černoch 2011: 26). Mezi lety 1965 až 1972 byl nárůst spotřeby ropy v evropských zemích ještě markantnější, například SRN v roce 1965 spotřebovala denně 1 714 000 barelů ropy a v roce 1972 to bylo již 3 048 000 barelů ropy za den a Francie 1 070 000, respektive 2 246 000 barelů za den (BP 2013). V roce 1965 stál barel ropy 13,08 USD a v roce 1972 to bylo 13,61 USD, přičemž v roce 1971 byla cena ropného barelu ještě nižší, a to 12,68 USD4 (BP 2013). Ropa byla cenově stabilní komoditou a její spotřeba v zemích Společenství rostla. Ropná krize5 v roce 1973 měla o to větší destruktivní účinky. Synchronizovaný souběh konjunkturního ekonomického cyklu v růstové fázi ve všech třech hlavních ekonomických centrech – ES, USA i Japonsku znamenal velký růst poptávky po surovinách. V roce 1974, rok po udeření ropné krize, zachovaly z uvedeného trojlístku center růst HDP jen ES (+1,7 %, ale o rok později pokles −1,4 %), Japonský HDP klesl o 1 % (1974) a USA ve stejném roce klesl HDP o 1,3 % (Žídek 2007: 118–122). Nedostatek a především vysoké ceny6 energií ve formě vstupů do ekonomiky na dlouhou dobu zastavily poměrně trvalý růst tří největších ekonomik světa. V roce 1974 se cena ropy vyšplhala na tehdy závratných 53,94 USD. Později klesala. Poučení bylo (nejen) pro Společenství bolestné. V reakci na energetické události, v roce 1974 členské státy přijaly rezoluci o programu racionálního využívání energie, který v následujících letech umožnil rozvoj politiky energetických úspor. Program výzkumu a vývoje úspor energie a alternativních energetických zdrojů byl Společenstvím ustanoven v roce 1975 (König 2009: 114). Další strategií ES do budoucna se stala vyšší diverzifikace dodavatelů ropy a diverzifikace zdrojů energie, jimiž se staly importy surovin i z opačného ideového bloku, ze Sovětského svazu. Neopomenutelnou událostí 70. let 20. století je počátek dodávek zemního plynu ze Sovětského svazu do zemí ES. Stalo se tak skrze československé území, do kterého byl v roce 1967 vystavěn plynovod Bratrství. Dodávky z tehdejší ČSSR začaly na západ proudit později, a to v letech 1972 do tehdy neutrálního Rakouska a v roce 1973 do SRN.

V roce 1980 stanovilo Společenství cíle své energetické politiky, jejichž dosažení předpokládalo k roku 1990. Tyto cíle obsahovaly: rozbití spojnice mezi ekonomickým růstem a poměrem zvyšování spotřeby energie (tedy hledání efektivnějších řešení spotřeby), omezení spotřeby ropy do té míry, aby nepřesahovala 40 % celkových energetických potřeb, zvyšování účinnosti při využívání pevných paliv a jaderné energie k výrobě elektrické energie, využívání obnovitelných zdrojů, rozvíjení energetické cenové politiky v souladu s cíli Společenství (König 2009: 114). Jednalo se o první určení společných strategických cílů v energetice mimo ustanovení v primární legislativě (ESUO, EURATOM).

Dekádu 80. let minulého století také ovlivnilo několik negativních skutečností. Konec 70. let a situace v Íránu, ve kterém byl svržen proamerický šáh Páhlaví (1979), umocnil mezinárodní konflikt, který výrazně poznamenal portfolio „energeticko-bezpečnostní“ situace v ES v dekádě osmdesátých let – válka mezi Íránem a Irákem (1980 až 1988). Jednalo se o konflikt mezi oběma významnými dodavateli ropy na mezinárodní trhy. Situace v Íránu a konfrontace obou zemí se samozřejmě projevila na ceně ropy. V roce 1978 stál barel ropy ještě tehdy přijatelných 49,37 USD, v roce 1979 to bylo již 99,97 USD a v roce 1980 byla cena 102,62 USD za barel ropy. Cena ropy se tedy během tří let zvedla na dvojnásobek a faktem je, že až do roku 1988 rapidně klesala až na cenu 28,96 USD za barel (BP 2013)7. Ekonomickým pohledem vzato, hospodářské výsledky na počátku 80. let byly vcelku slabé. V roce 1981 zaznamenaly vyspělé země ES jen mírný růst, krize nebyla tak hluboká jako v letech 1974–1975, problémem však byla délka jejího trvání (Žídek 2007: 125–126). Ke zlepšení ekonomické situace nejen v zemích ES, ale celosvětově došlo až ve druhé polovině osmdesátých let.

V dekádě se ještě více strukturálně proměnil energetický mix v zemích ES, a to ve smyslu reakce na krizová sedmdesátá léta. Podíl zemního plynu stoupl ve spotřebě v ES v 80. letech minulého století ze 13 % (70. léta) na 18 % a podíl jaderné energie z 2 % (70. léta) na 9 %. Ve stejném mezidobí klesl import ropy do Společenství z 93 % na 76 %. Pokles importu ropy byl částečně zapříčiněn ekonomickými problémy (nejen) Společenství, především zpočátku 80. let, ale také startem vlastní těžby ropy Velkou Británií8 (Týrala 2009: 37–40). Ve stejném období začalo masivně ropu ve svých šelfech těžit také Norsko (s těžbou začalo v roce 1971, produkcí 2 Mtoe ročně), které během uvedené dekády navýšilo svoji produkci třikrát, a to z 25 Mtoe v roce 1980 na 75 Mtoe v roce 1989 (BP 2013). Pro diverzifikaci zdrojů v ES byla těžba v uvedených zemích bezpečnostním ulehčením. Ovšem země ES byly situací po krizovém roce 1973 tak „poučeny“, že v 80. letech, i přes varování administrativy Spojených států amerických, začaly více spolupracovat se Sovětským svazem jak v otázkách výstavby nových energovodů, tak v nových dodávkách ropy a zemního plynu do Společenství.

Dekáda 90. let byla poznamenána rozpadem východního bloku a změnou geopolitické situace v Evropě. Evropská společenství se v roce 1992 smluvně změnila v Evropskou Unii, Sovětský svaz se rozpadl (1991) a v nástupnické RF se stal prezidentem Boris Jelcin. Mezinárodní politika se počátkem dekády dá hodnotit jako opětovné navázání důvěry mezi Západem a Východem. V oblasti unijní energetiky se dále zvýšil podíl spotřeby zemního plynu o 44 % na celkových 23 % evropského energetického mixu. V případě jádra se jednalo o 24 % nárůst na celkových 13 %. Ačkoliv spotřeba ropy v této dekádě stoupla v EU o 5 %, její podíl na energetickém mixu klesl ze 45 % předchozí dekády na 43 % v 90. letech (Týrala 2009: 47). Pokud se zaměříme na unijní země, které tehdy dovážely suroviny z RF tak budeme jmenovat Rakousko, Finsko, Francii, Německo, Řecko a Itálii, přičemž za dveřmi EU čekaly kandidátské země východní Evropy, které dovážely ruské suroviny ve velké míře. Vliv Kremlu v EU se měl díky surovinovým dodávkám, zejména do východních zemí EU, navyšovat.

Uvedená dekáda 90. let minulého století a vytvoření společného trhu EU ovlivnilo i unijní postoje k liberalizaci evropského energetického trhu stejně tak jako zvýšení důrazu na ekologické aspekty energetiky a zvýšení důrazu na používání obnovitelných zdrojů energie (OZE). V roce 1996 byla schválena Směrnice 96/92/ES o společných pravidlech vnitřního trhu s elektřinou, která umožňuje otevírání trhů pro zákazníky (výběr dodavatele) a přístup třetích stran k přenosovým sítím (princip TPA, third party access)9. O dva roky později byla schválena filozofií podobná Směrnice 98/30/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem.

Vstup do nového milénia a další dekády byl hned zpočátku poznamenán teroristickým útokem 11. září 2001 v New Yorku a okamžitou vojenskou odpovědí USA v prosinci ještě stejného roku v Afghánistánu a o dva roky později v březnu vstoupila armádní koalice, vedená Spojenými státy americkými, do Iráku. Invaze do Afghánistánu cenu ropy ještě nepoznamenala a hodnoty zůstaly nezměněny a oproti roku 2000 dokonce poklesly (2000 – 37,99 USD/barel, 2001 – 31,69 USD/barel a 2002 – 31,94 USD/barel). Cenový obrat nastal až po (druhé) irácké invazi v roce 2003, kdy stál barel ropy 35,97 USD (2005 – 64,09 USD/barel a 2008 – 103,71 USD/barel, 2012 – 111,67 USD/barel)10. Samotný konflikt a stále nestabilní situace v oblasti Perského zálivu poznamenaly nejen cenu ropy, ale například i cenu zemního plynu, který byl na přelomu poslední dekády na ropu indexován11.

V poslední dekádě a na přelomu milénia až do současnosti proběhlo v unijní energetické politice nejvíce změn a byla doprovázena několika čekanými i nečekanými událostmi. V roce 2004 vstoupila do EU osmička dříve postkomunistických zemí, která byla o tři roky doplněna také posttotalitními Bulharskem a Rumunskem. Závislost EU na dovozu ruského plynu se samozřejmě navýšila a „východní energetické problémy“ měla v budoucnu konstruktivně řešit celá Unie. Strukturálně se změnil i evropský energetický mix. Spotřeba ropy ve sledované dekádě klesla na celkových 40 % (z 43 %), spotřeba zemního plynu stoupla v podílu na 27 % (z 23 %) a podíl energií spotřebovaný v jaderných elektrárnách stoupl o 1 % na celkových 14 %. Ekologizace a dekarbonizace unijní energetické politiky se projevila v prvním sledovatelném, ale rapidním nárůstu OZE, jejichž podíl na energetickém mixu Unie ke konci dekády činil 5 % (Týrala 2009: 57). Sledované období bylo plodné i v oblasti další unijní legislativy v oblasti liberalizace energetických trhů. Druhý legislativní „balík“ obě výše uvedené směrnice zrušil a evropské instituce přijaly směrnice nové, směrnici 2003/54/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a směrnici 2003/55/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem. Obě směrnice pak zajišťovaly 100 % otevření trhů jak s elektřinou, tak i zemním plynem. Energetické firmy pak měly dle legislativy nařízeno oddělit výrobu energií od jejich distribuce (unbundling).

Od tohoto kroku se očekávalo posílení vstupu třetích stran k distribučním sítím a zvýšení konkurence na trhu s energiemi. Všichni odběratelé včetně domácností si mohli vybrat svého dodavatele a datem spuštění volného trhu s energiemi byl 1. červen roku 2007. Další, třetí liberalizační balíček, byl přijat ještě do konce první dekády třetího milénia. Evropská komise tak reagovala na nedostatečně fungující trh s energiemi a obstrukce velkých energetických firem především ve Francii a Německu12.

V březnu roku 2007 bylo dosaženo politické shody na nové přísnější úpravě pro unijní trhy s energiemi a v říjnu stejného roku byl představen kompletní liberalizační balík. Hlavními zásadami nové legislativy bylo několik úprav. Právní a majetkový unbundling byl nahrazen subjektem nezávislého systémového integrátora (Independent System Operator – ISO)13. Balíček dále zahrnoval již 100% otevření trhů s energiemi, posílení pravomocí národních regulátorů, posílena byla práva spotřebitelů a norma zahrnovala systematizovanější podporu pro výstavbu transevropských sítí14. Legislativně byl třetí liberalizační balíček potvrzen a schválen v období českého předsednictví Rady EU dne 25. června 2009. V kontextu tématu textu je nutné připomenout důležitou skutečnost, kterou nová právní úprava zahrnovala. Jednalo se o tzv. „Gazprom klauzuli“, jejíž význam spočíval v „zrcadlovém efektu liberalizace“ i pro neevropské firmy. Jednoduše řečeno, ne-unijní firmy, které chtěly v Unii nakupovat podíly v přenosových soustavách, distribučních firmách, produkčních zařízeních, nebo skladovacích místech, musely projít stejným oddělením výroby a přenosu, jako firmy unijní. Evidentně byla tato klauzule namířena proti Gazpromu a samozřejmě rozštěpila názory jak politiků, tak i postoje velkých energetických firem v EU15.

Na základě takto přijaté legislativy zahájila Komise (2011) vyšetřování evropských firem, které byly obchodně nebo majetkově s Gazpromem svázány. Mezi vyšetřovanými subjekty byly mimo jiné české společnosti Vemex, která patří pod Gazprom prostřednictvím Gazprom Germania, a RWE Transgas, která je součástí německého gigantického koncernu RWE, ale také německá firma E.ON Ruhrgas, rakouská OMV, slovenská SPP, bulharská Overgas a další dceřiné společnosti Gazpromu a firmy v Polsku, Maďarsku a Litvě. Důvodem vyšetřování ze strany Komise bylo podezření, že si dodavatelé, přepravci a distributoři plynu mohli trh rozdělit dohodami, jež jsou v rozporu s unijním právem (Tichý 2012). Legislativní ofenziva, kterou zahájila Evropská komise, pokračovala i o rok později. Dne 4. září 2012 Komise pověřila Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž zahájením vyšetřováním společnosti Gazprom ze zneužívání dominantního postavení na trhu, a to konkrétně ve třech bodech. Za prvé, Gazprom prý brání volnému toku plynu mezi jednotlivými členskými státy a tak rozděluje evropské trhy. Tato obava je s největší pravděpodobností založena na v minulosti Gazpromem používaném zákazu prodeje ruského plynu do dalších zemí. Za druhé, ruskou energetickou společnost Komise podezřívá, že se snaží bránit diverzifikaci dodávek plynu do evropských zemí. To do značné míry odkazuje jednak na snahu ruského plynárenského gigantu zabránit dodavatelům ze třetích zemí (např. Kaspického regionu nebo střední Asie) v přístupu k jeho potrubí. Za třetí, podle Komise ruská společnost Gazprom údajně neférovým způsobem ovlivňuje ceny energie tím, že ceny svého plynu váže na světové ceny ropy (NATO 2012).

Liberalizační politika Unie a následný legislativní tlak na ruský plynárenský gigant pramenily také z negativních zkušeností, které členské státy EU s ruskou „surovinovou diplomacií“ získaly. Do poslední dekády spadají, kromě jiných, dvě velké „plynové krize“, které Gazprom způsobil. Jednalo se o krize v zimních měsících a v letech 2006 a 2009. Dne 4. ledna 2006 skončila krize, ve které Gazprom zastavil dodávky zemního plynu na Ukrajinu s odůvodněním, že Kyjev musí za komoditu platit světové ceny. Krize byla zažehnána novým cenovým ujednáním s tím, že Ukrajina bude nakupovat středoasijský plyn za 179,5 USD za 1000 m3 s tím, že v příštím roce tj. 2009 měl ruský plyn stát 315 USD16. Příčinou sporu v roce 2009 byly obvinění z ruské strany z nedovolených odběrů komodity (určené pro evropské trhy) a dluh ukrajinské společnosti Naftogaz, který dosahoval výše 2 miliard dolarů. Gazprom výhružně pozastavil dodávky Ukrajině dne 1. ledna 2009 a o šest dní později zastavil tok zemního plynu definitivně. Dodávky byly obnoveny po 14 dnech a celá krize měla důvody ekonomické i politické povahy. Přes Ukrajinu do zemí EU protékalo před krizí 80 % zemního plynu a v uvedeném mezidobí po Oranžové revoluci ztratila Moskva kontrolu nad klíčovou tranzitní zemí. Zjednodušeně řečeno, dřívější prohřešky Kyjeva a nízké ceny plynu, které byly Kremlem tolerovány ukrajinským proruským administrativám, nebyly novému prozápadnímu vedení akceptovány. Pro členské státy Unie, především východní, byla poslední krize důrazným varováním. Zatímco Brusel dosáhl diplomatického úspěchu a v listopadu uzavřel s Moskvou dohody o systému včasného varování před energetickými krizemi, členské země i díky rozdílnému postižení rozdílně na krizi a vztahy s Kremlem reagovaly. Například občané Španělska a Portugalska o sporu slyšeli pouze z médií, Maďaři a Slováci ji prožívali reálně.

Od konce druhé světové války byl příběh evropské integrace poznamenaný několika energetickými varováními a krizemi, a je faktem, že se země Společenství i EU vždy dokázaly dohodnout na společné strategii a postupu, který opakování dřívější negativní situace do budoucna eliminoval. V roce 2006 snaha v energetické oblasti vygradovala do podoby evropské energetické politiky EU (European Energy Policy – EEP). I když energetická politika Unie je terčem mnoha kritických výhrad, postupuje sjednocovacím směrem a dosáhla několika pozitivních bodů jak na unijním trhu, tak směrem k třetím zemím. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že energetická politika ES/EU vždy reagovala na nastalé situace a náznak systematičtějšího budování energetické koncepce Unie je charakteristikou posledních let. V obdobích nedostatku surovin nebo nenadálých situací vždy instituce Společenství nebo posléze Unie přebíraly iniciativu v jednání se třetími stranami. V obdobích mezi krizemi jednaly členské země ES/EU v otázkách energetiky autonomně a opět na základě vlastních představ. Pokračující „roztříštěnost“ a nesystematičnost EEP je čitelná i z několika jiných úhlů. Mezi největší problémy patří strategie a tvorba energetického mixu národních států Unie a bruselské představy o celkové energetice EU. Angela Merkelová komentovala vznik Společné energetické politiky EU slovy: „…zdroje a energetický mix zůstávají v národních kompetencích a Společná energetická politika je „koordinující“ politikou, ne „centralizační“ politikou“. Rozdílné zájmy rozhodovacího centra v Bruselu a „periferie“ členských států jsou doprovodným koloritem jednání (ne)jen v energetické oblasti po desetiletí.

Zdroje

  • ČERNOCH, Filip. Energetická politika EU a energetické zájmy ČR. Brno, 2011. Disertační práce. Masarykova univerzita.
  • YERGIN, Daniel. The prize: the epic quest for oil, money. Free Press trade pbk. ed. New York: Free Press, 1992, ISBN 14-391-1012-3.
  • CLARK, J. G (1991). Political Economy of World Energy: A Twentieth – Century Perspektive. Chapel Hill and London. The University of North Carolina Press.
  • FIALA, Petr a Markéta PITROVÁ. Evropská unie. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, 743 s. ISBN 80-732-5015-2.
  • WOLFRUM, Edgar. Zdařilá demokracie: dějiny Spolkové republiky Německo od jejích počátků až po dnešek. Vyd. 1. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister, 2008. ISBN 978-808-7029-435.
  • KÖNIG, Petr. Rozpočet a politiky Evropské unie: příležitost pro změnu: 2. aktualiz. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009, xxxiv, 630 s. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-011-9.
  • TÝRALA, Tomáš. THE IMPACT OF OPEC'S ECONOMIC POLICY ON EUROPEAN ENERGY TRADE AND SECURITY. Mendelova univerzita v Brně. Brno, 2011. Diplomová práce. Mendelova univerzita.
  • BUCHAN, David. Energy and climate change: Europe at the crossroads. New York: Oxford University Press for the Oxford Institute for Energy Studies, 2009, xiv, 218 p. ISBN 01-995-6990-8.
  • BP 2013. Statistical Review of World Energy 2013 [online]. 2013 [cit. 2013-09-30]. Dostupné z:
    http://www.bp.com/en/global/corporate/about-bp/statistical-review-of-world-energy-2013.html.
  • STERN, P. J. (2005): The Future of Russian Gas and Gazprom, New Yourk, Oxford University Press, ISBN 978-0197300312.
  • NATO 2012. Evropská komise versus Gazprom: otevření druhé fronty vůči Rusku. NATO 2012 [online]. 2012 [cit. 2013-09-23]. Dostupné z:
    http://www.natoaktual.cz/evropska-komise-versus-gazprom-otevreni-druhe-fronty-vuci-rusku-p97-/na_analyzy.aspx?c=A120925_095325_na_analyzy_m02.

Poznámky

1 Například v roce 1946 byl britským parlamentem přijat „Clean Air Act“, který ošetřoval především ovzduší v Londýně i ostatních velkých městech, sekundárně podporoval přechod od „neekologického“ uhlí na vytápění topnými oleji (Yergin 1992: 544). Zpět

2 Dovážený topný olej do SRN stále více vytlačoval domácí uhlí a mezi lety 1958 a 1964 došlo k uzavření 37 velkých a 131 malých dolů (Wolfrum 2008: 187). Demonstrace a stávky horníků přispěly v SRN k pádu dlouhodobé dominantní pozici CDU/CSU (nakonec i koaliční vlády v roce 1969). Zpět

3 Smlouva o zřízení Evropského společenství pro atomovou energii byla podepsána spolu se Smlouvou o zřízení Evropského hospodářského společenství 27. března 1957 v Římě (Fiala, Pitrová 2003: 66-67). Zpět

4 Přepočet je proveden v USD z roku 2011. Zpět

5 Krize byla zapříčiněna politickými okolnostmi čtvrté arabsko–izraelské války (Jom Kippurské). Po vítězství Izraele se země OPEC rozhodly pro snížení těžby ropy. Následné omezení produkce vyvolalo světovou ropnou krizi. Zpět

6 Ještě v roce 1973 stoupla cena ropy 4,66krát. Zpět

7 Přepočet je proveden v USD z roku 2011. Zpět

8 Za poznámku v tomto případě stojí skutečnost, že v tomto období (80. léta minulého století) poklesla i produkce OPEC, a to v roce 1985 o jednu třetinu. Pro představu produkce OPEC: 1980 – 1300 Mtoe, 1985 – 800 Mtoe a 1989 – 1050 Mtoe (Týrala 2009: 40). Zpět

9 Plný přístup však zajištěn ještě nebyl, trh s elektřinou byl směrnicí zajištěn z 35 % a trh s plynem z 33 % (Buchan 2009: 20, Černoch 2011: 51). Zpět

10 Přepočet je proveden v USD z roku 2011. Zpět

11 Masivní přechod cen zemního plynu fixovaných na cenu ropy ke světovým spotovým cenám je trendem od let 2011/2012. Zpět

12 Tamní firmy neměly zájem od sebe oddělovat produkci a přenos, došlo jen k formálnímu oddělení (právní a účetní), které nezajišťovalo plnou konkurenci a vstup třetích stran. Zpět

13 V tomto případě Evropská komise ustoupila velkým energetickým firmám, především z Francie, Německa, Polska a Belgie. Zástupci těchto zemí hrozili zablokováním celé legislativy a vymohli si novou formu řízení přenosových sítí, kdy si majetek ponechali, stejně jako investiční a obchodní rozhodování. V případech, kdy nebyl zaveden ISO, mohla být ustavena funkce Nezávislého operátora přenosových sítí (Independent Transmission Operator – ITO). ITO byl složen ze zástupců nezávislých společností, majitelů sítí a specialistů v oboru. Zpět

14 K problematice evropské energetické legislativy více viz: Černoch 2011: 46-57. Zpět

15 Gazprom vnitřní unbundling nakonec provedl. Cílem bylo regionálně zaměřenou stavbu firmy rozdělit podle profesního klíče na jednotky, které budou organizovány a směřovány jen a pouze na core–business. Tak vznikly v roce 2004 divize zaměřené především na výzkum, těžbu, přenos, zpracování, prodej, skladování a marketing (Stern 2005: 193). Změny byly provedeny víceméně formálně a management držel firmu stále pod kontrolou. Zpět

16 Motivace ruského Gazpromu navyšování cen pramenila především z politických důvodů. Ukrajina se po Oranžové revoluci (2004/2005) vydala západním směrem a ruská strana odpověděla navyšováním cen surovin. Zpět

 
Komentář recenzenta
Mgr. Jan Hodač
Text je povedenou sondou do historie unijní spolupráce v oblasti energetiky. Zohledňuje důležitý kontext vzniku ESUO i důvody, které vedly zúčastněné státy k předání důležitých částí suverenity o stupeň výše do rukou Vysokého úřadu ESUO. Od dob, kdy bylo uhlí nejdůležitější složkou energetického mixu sledovaných zemí, se text přesouvá k založení EURATOMu a správně identifikuje příčiny jeho spíše formální existence a malé reálné úspěšnosti.
Zmíněn je i turbulentní kontext studené války a jejího závěru, kdy druhá ropná krize zahýbala cenami uhlohydrátů a opět přiměla - asymetricky více postižené - evropské země k dalším společným akcím v energetické politice.
Post-bipolární éra je popsána též bez chyb a výhrad, připomenut je zánik Sovětského svazu a vznik nově nastupující Ruské federace, která si svou důvěryhodnost coby energetický dodavatel musela v 90. letech 20. století pracně budovat. Kolize ruských a ukrajinských zájmů postihla v některých případech i pozice Bruselu, na což EK zareagovala novou legislativou a novým politickým tlakem v čele s energetickými balíčky.
Autor napsal srozumitelný text bez formálních i faktických chyb. Za větší pozornost by jistě stál vývoj kolem LNG a enormního nárůstu jeho popularity, ovšem to je téma svou komplexností spíše už pro jiný samostatný článek.
English Synopsis

Energy policy has a long history and over time it was for the European Commission proposed a legislative framework that protects some energy priorities of the Union. The following historical text will intentionally and purposefully choose the topics in the construction of a European energy policy which touched the security of a threat to the economic interests of the EC/EU. From the perspective of the topic we will try to follow especially tense situation in the history of energy policy EC/EU. Community has historically been repeatedly found itself in a difficult situation in terms of energy security. Member States have always been (sometimes sooner, sometimes later) to agree on a solution for the future did not allow repetition of critical situations. The aim of these lines is to refer to similar events in the EC/EU in the past and the proposal to build on traditional and proven measures of European policies.

 

Hodnotit:  

Datum: 21.10.2013
Autor: Mgr. Petr Strejček, Ph.D. MBA   všechny články autora
Recenzent: Mgr. Jan Hodač



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Blogger  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (1 příspěvek, poslední 14.12.2013 06:27)


Projekty 2017

Partneři - Energetika

logo Yello Energy
logo BOSCH
logo KAMSTRUP
 
 

Aktuální články na ESTAV.czRekonstrukce okálu s použitím technologie Activ´Air®Vzorové sestavy pro využívání dešťové vody v domácnosti a na zahradě – III.Vinyl – materiál pro podlahoviny. Jak se vyrábí a recykluje?Ceny bytů od začátku roku do konce května vzrostly o 6,7 procenta