Proces hoření kusového dřeva
Rychlost hoření paliva určuje přímo okamžitý tepelný výkon ohniště. S ním souvisí dosažená teplota v ohništi, velikost komínové ztráty a také vytváření podmínek pro dokonalé vyhoření hořlaviny paliva, zajišťující také minimální produkci spalitelných škodlivin. V další části článku se popisují realizované experimenty, které byly provedeny na klasických ohništích s roštem, a při nichž bylo spalováno dobře vysušené kusové dřevo. V rámci popisovaných experimentů byl sledován vliv změny objemu ohniště, změny měrného povrchu paliva, vliv různé vlhkosti paliva a vliv vzduchového režimu (přebytku vzduchu). Na základě řady provedených experimentů byly vykresleny průběhy vyhořívání paliva v čase a průběh rychlosti hoření. Experimenty byly provedeny ve zkušebně Výzkumného energetického centra v Ostravě.
Úvod
Trvale rostoucí zájem o využívání obnovitelných zdrojů energie, vyvolaný v Evropě zejména obavami ze stále větší energetické dovozové závislosti, přinesl také návrat k individuálnímu vytápění dřevem. Je široce dostupné a má jako palivo dlouhou tradici. Vytápění musí být samozřejmě na podstatně vyšší technické úrovni, než tomu bývalo dříve, protože žijeme v 21. století a současné technické a zejména environmentální požadavky jsou podstatně vyšší. Od dnešních moderních kamen na spalování dřeva se očekává účinnost na úrovni sedmdesáti procent a minimální, legislativně vyžadovaná produkce škodlivin, především oxidu uhelnatého a tuhých částic. Díky narůstajícímu rozšíření těchto spotřebičů v hustěji obydlených oblastech získávají environmentální aspekty stále více na významu a zpřísňující se emisní limity proto vyžadují od výrobců dokonalejší a nová konstrukční řešení. K jejich úspěšnému zvládnutí je potřebná hluboká znalost principů a zákonitostí, jimiž se spalovací proces v ohništi řídí. Tyto znalosti mohou být prospěšné také běžným provozovatelům, pomoci jimi kamna racionálně a efektivně využívat a zvýšit tak jejich uživatelský komfort.
Charakteristika procesu
Proces hoření kusového dřeva v ohništi má cyklický charakter. Cyklus začíná přiložením dávky paliva na dohořívající zbytky předchozí dávky a končí přiložením dávky následující. Z pohledu uživatele patří, vedle tepelného výkonu, k nejvýznamnějším parametrům procesu délka cyklu, rozhodující o četnosti přikládání. Tři kilogramy suchého dřeva dokážeme snadno spálit na otevřeném ohništi za čtvrt hodiny. Úlohou ohniště kamen je zajistit, aby tytéž tři kilogramy dřeva hořely nejméně hodinu (což odpovídá průměrnému tepelnému výkonu cca 10 kW) při minimální produkci škodlivin a aby se poté přiložená nová dávka paliva spolehlivě vznítila. Reálný průběh cyklu je vedle konstrukce ohniště ovlivňován kvalitou a množstvím přiloženého paliva a vzduchovým režimem. Pro kvalitativní hodnocení průběhu spalovacího cyklu má rozhodující význam průběh rychlosti hoření paliva, která přímo určuje okamžitý tepelný výkon spalovacího procesu.
Experimentálně lze průběh rychlosti hoření odvodit z tzv. křivky vyhořívání. Stanoví se poměrně snadno tak, že se testované spalovací zařízení umístí na vhodnou váhu. Graficky se pak zaznamenává tzv. křivka vyhořívání charakterizována hmotnostním úbytkem paliva v průběhu hoření (úbytek paliva označme jako mp; jednotky bude mít v kilogramech nebo bývá vyjádřen jako bezrozměrné číslo), a pro kterou je, podobně jako pro celou řadu dalších procesů s počátečním energetickým potenciálem, typický exponenciální průběh. Křivku vyhořívání lze s přijatelnou přesností snadno popsat jednoduchou exponenciální rovnicí typu y = exp−(kxn). Její časová derivace (čas označme jako τ; jednotkou je nejčastěji minuta) pak představuje průběh rychlosti hoření (rychlost hoření paliva označme jako wp; jednotky nejčastěji v kg.min−1 nebo v min−1). Zapsáno matematicky:
V dále uváděných grafech je hmotnostní úbytek paliva v převážné většině vyjádřen jako bezrozměrné číslo (relativní úbytek paliva), tzn. že hodnota 1 (tj. 100 % paliva) přestavuje stav na začátku cyklu a stav po úplném vyhoření je představován hodnotou 0. Při testu zaznamenávané hodnoty úbytku paliva zahrnují vedle hořlaviny také ve dřevu obsaženou popelovinu a vodu, což lze poměrně snadno a s přijatelnou přesností korigovat, neboť podíl těchto složek je v dostatečně suchém dřevu málo významný.
Obr. 1 Průběh vyhořívání a rychlost hoření
Obr. 2 Zjednodušené zobrazení reakce vzdušného kyslíku se dřevem (s jeho tuhým zbytkem)
Na obr. 1 je uveden typický průběh křivky vyhořívání a z ní derivací v čase odvozený průběh rychlosti hoření. Je zřejmé, že čím je křivka vyhořívání strmější, tím větší je rychlost hoření (stejně tak tepelný výkon procesu) a tím kratší doba trvání jednoho cyklu (vzroste četnost přikládání). Konečným důsledkem je pak cyklicky silně kolísavý tepelný výkon spalovacího zařízení a při obvyklém konstrukčním provedení s přibližně konstantním množstvím do ohniště dodávaného spalovacího vzduchu také cyklicky proměnlivá koncentrace kyslíku v zóně hoření s opakujícími se stavy jeho lokálního nedostatku v časové oblasti inflexního bodu křivky vyhořívání. V ideálním případě je úbytek hořlaviny paliva v průběhu cyklu lineární a odpovídá mu pak konstantní rychlost hoření. V takovém případě je snadné zajistit konstantní vzduchový režim a minimalizovat tak produkci spalitelných škodlivin, tj. oxid uhelnatý a v menší míře pak nespálené uhlovodíky. V případě, že ve spalovacím prostoru je nedostatečné množství spalovacího vzduchu (kyslíku), uhlík nemá možnost shořet dokonale na oxid uhličitý, ale zreaguje pouze na oxid uhelnatý, prochází ohništěm a následně se objeví ve spalinách a tvoří jejich nežádanou složku. Nespálený oxid uhelnatý ve spalinách je značně toxický a také zvyšuje ztrátu chemickým nedopalem ve spalinách, protože neshoří na oxid uhličitý a nepředá tak svou využitelnou energii. Reakci vzdušného kyslíku se dřevem ve zjednodušené podobě popisuje Obr.2. V levé části obrázku je přiváděn spalovací vzduch k povrchu dřeva (hlavní složky N2 a O2). Ve spodní části je zobrazen povrch dřeva, jehož hlavními složkami při prvkovém rozboru jsou uhlík a kyslík (reálná struktura dřeva je samozřejmě složitější). To, že se dřevo tak snadno zapaluje v porovnání s jinými palivy, např. uhlím, má důvod právě ve vysokém podílu kyslíku ve dřevě. Hoření dřeva je charakterizováno dvěmi základními fázemi. V první fázi dochází k sušení dřeva, uvolnění prchavé hořlaviny a jejímu následnému vyhoření (přibližně 80 až 85% hořlaviny dřevní hmoty je představováno prchavou hořlavinou). Další a závěrečnou fází je hoření fixního uhlíku (dohoření tuhého zbytku dřeva). Cílem je zajistit, aby všechny uvolněné hořlavé plyny dokonale shořely. Na obrázku vzdušný kyslík a kyslík obsažený ve dřevě reaguje s uhlíkem nejprve na oxid uhelnatý poté při vhodných podmínkách na oxid uhličitý (důležitou roli hraje především čas, prostor a vhodná distribuce spalovacího vzduchu jako okysličovadla k hořlavým složkám). Při této reakci je odevzdáváno teplo do ohniště (exotermická reakce). V pravé části obrázku jsou vzniklé spaliny odváděny dále z prostoru ohniště. Složitě popsatelný proces produkce prchavé hořlaviny, její složitá chemická skladba a prolínání jednotlivých fází spalování dřeva, jsou překážkou v popisu tohoto procesu. Obr. č. 2 tak představuje pouze schématické znázornění a ve skutečnosti je proces hoření dřeva složitější.
Čím více se reálný průběh spalovacího cyklu přiblíží ideálnímu průběhu, tím vyrovnanější bude tepelný výkon, tím menší bude potřebná četnost přikládání a tím menší bude také produkce škodlivin.
Obr. 3 Rychlost hoření a vzduchový režim
Jak ovlivňuje průběh rychlosti hoření vzduchový režim v ohništi a produkci škodlivin naznačuje obr. 3. Průběh rychlosti hoření paliva v období jednoho cyklu, odvozený z křivky vyhořívání, představuje rovněž průběh okamžité potřeby spalovacího vzduchu v ohništi, neboť rychlost hoření a spotřeba spalovacího vzduchu jsou spolu úzce svázány jednoduchými spalovacími rovnicemi. Zjednodušeně řečeno, pro spálení jednoho kilogramu dřeva je zapotřebí přivést do ohniště teoreticky čtyři metry krychlové vzduchu, tj. 4,8 kilogramu spalovacího vzduchu. Ohniště pro spalování kusového dřeva jsou obvykle vybavena jednoduchou ruční regulací přívodu vzduchu do ohniště a dodávka vzduchu je proto obvykle víceméně konstantní (průtok se může lišit v závislosti na měnícím se tahu v komíně).
Bude-li nastavena tak, aby při požadovaném přebytku vzduchu odpovídala průměrné rychlosti hoření, budou v průběhu cyklu existovat dvě oblasti s nadbytkem vzduchu (na počátku a na konci cyklu) a jedna oblast s nedostatkem vzduchu v okolí inflexního bodu (IB) křivky vyhořívání a tedy maximální rychlosti hoření. Tato oblast je charakterizována maximální produkcí spalitelných škodlivin. Nastavením regulace přívodu spalovacího vzduchu do ohniště na vhodně zvolený přebytek vzduchu lze rozsah oblasti s nedostatkem vzduchu minimalizovat, ovšem za cenu zvýšení komínové ztráty a snížení účinnosti.
Obr. 4 Vzduchové poměry cyklu
Konkrétněji představuje popisovaný stav obr. 4, který vychází z výsledků jednoho prováděného testu. Při jmenovitém výkonu kamen byly spalovány tři kilogramy dřeva s obsahem vody 10 %, průměrná hodnota přebytku vzduchu byla 2,5. Tomu odpovídá průměrná dodávka spalovacího vzduchu do ohniště po celou dobu trvání cyklu 0,47 m3/min. Maximální rychlosti hoření bylo dosaženo zhruba v desáté minutě cyklu, její hodnota byla 0,12 kg/min a odpovídá ji spotřeba vzduchu 1,12 m3/min.Oblast nedostatku vzduchu a oblast se zvýšenou produkcí spalitelných škodlivin je vymezena body 1 a 2, leží mezi šestou a třicátou třetí minutou cyklu. Téměř půlhodinová zvýšená produkce spalitelných škodlivin (produktů nedokonalého spalování) byla kompenzována mírným zvýšením účinnosti.
Obr. 5 „Lineární“ úbytek paliva
Uvedené skutečnosti jednoznačně ukazují na přednosti cyklu s pozvolným úbytkem hořlaviny a opravňují požadavek co nejvíce přiblížit průběh křivky vyhořívání průběhu lineárnímu. Do jaké míry je to reálné ukazují křivky vyhořívání na obr. 5. Byly získány při experimentu se spalováním jednotlivých polen (do vyhřátého ohniště byl vždy přiložen jediný kus dřeva) o hmotnosti 0,95; 1,6 a 1,9 kg. Nepochybně bude v těchto případech rychlost hoření v celém průběhu cyklu vyrovnanější a seřízení vzduchového režimu snazší. Není však snadné zajistit trvale stabilní spalovací proces s jediným hořícím polenem v ohništi. O stabilitě hoření rozhoduje celková tepelná bilance a rozhodující vliv zde má množství a teplota přiváděného spalovacího vzduchu, tepelná kapacita ohniště a vlhkost spalovaného dřeva. Obecně lze říct, že podstatně lepší podmínky pro hoření jediného polena v ohništi nabízí bezroštová ohniště s regulovatelným a dostatečně malým přívodem spalovacího vzduchu a velkým objemem žhavého popela na dně. Dále uváděné výsledky vychází experimentálních měření, která byla prováděna na klasických ohništích s roštem a se spolehlivě funkční regulací přívodu vzduchu. Během zkoušek bylo vždy spalováno dokonale vysušené dřevo. Ukázku konstrukce ohniště s roštem a bez roštu nabízí následující obrázek č. 6a,b.
a) ohniště s roštem
b) ohniště bez roštu
Obr. 6a,b Příklad konstrukce ohniště s roštem a bez něj
Provedené experimenty
Z podstaty věci vyplývá, že o průběhu (a tedy kvalitě) procesu spalování kusového dřeva v ohništi, rozhoduje samotná konstrukce ohniště a kamen jako celku, kvalita spalovaného dřeva a vzduchový režim. Cílem výzkumných a vývojových prací je pak vysoká účinnost kamen, uživatelský komfort a minimální produkce škodlivin. Všechny tyto parametry, jakkoliv jsou jejich vzájemné vztahy komplikované a obtížně formulovatelné, nějakým způsobem souvisí s průběhem spalovacího procesu v ohništi, s křivkou vyhořívání paliva a rychlosti hoření. Díky v předchozích letech řešeným projektům výzkumu a vývoje máme dnes k dispozici výsledky několika set prováděných experimentálních testů a zkoušek a s jejich pomocí můžeme vlivy jednotlivých parametrů na průběh spalovacího procesu popsat a upřesnit. Podstatná část experimentálních výsledků je shrnuta v práci [1].
Obr. 7 Schéma měřicí trati
Všechny zkoušky byly prováděny na experimentálním ohništi s roštem, napojeném na měřicí trať a celkové uspořádání včetně popisu představuje obr. 7. Při zkouškách bylo výhradně používáno dobře vysušené bukové dřevo s obsahem vody cca 10 %, v ohništi umístěné termočlánky umožnily sjednotit počáteční teplotu každé zkoušky na zhruba 320 °C. Každý z dále uváděných výsledků experimentů představuje průměr z nejméně tří identických zkoušek a každý komplex zkoušek, zaměřených na ověření vlivu konkrétního proměnného parametru na průběh spalovacího procesu zahrnuje soubor jednotlivých zkoušek, z nichž jsou pro větší srozumitelnost dále uváděny jen limitní průběhy. Na následujících obrázcích jsou křivky vyhořívání stanovené měřením vykresleny silnou čarou, tenká čára pak představuje proloženou křivku podle nalezené rovnice ve tvaru y = exp−(kxn), jejíž derivací je dále určen průběh rychlosti hoření.
Obr. 8a,b,c,d Vliv objemu ohniště, měrného povrchu, vlhkosti dřeva a vzduchového režimu na průběh hoření
Konstrukce ohniště, jeho rozměry a tvar jsou parametry, které běžný uživatel hodnotí pouze při nákupu kamen. Mezi výrobci se oprávněně uplatnil názor, že ohniště má být štíhlé a dostatečně objemné. Výška ohniště příznivě ovlivňuje dohořívání hořlavých složek ve spalinách, velikost objemu zase určuje měrné tepelné zatížení ohniště, které by nemělo být příliš vysoké. Obr. 8a ukazuje, jak ovlivní změna objemu ohniště z původních 25 dm3 na 15 dm3 průběh křivky vyhořívání a rychlosti hoření. (Při experimentu bylo snížení objemu ohniště dosaženo zvednutím dna ohniště včetně roštu o 12 cm.) Původní měrné tepelné zatížení ohniště se z 260 kW/m3 zvýšilo na 650 kW/m3, zvýšila se rychlost hoření a zkrátila doba cyklu. Současně se snížila účinnost kamen z původních 72 % na 66 %.
Uživatel kamen může při běžném provozu ovlivňovat dva rozhodující parametry spalovacího procesu: kvalitu paliva a vzduchový režim. Do pojmu „kvalita paliva“ je nutné zahrnout vedle obvyklého látkového složení (s důrazem na obsah vody) také velikost jednotlivých kusů, určující měrný reakční povrch. Ten v případě heterogenních reakcí významnou měrou rozhoduje o rychlosti hoření.
Extrémní příklad vlivu měrného povrchu na průběh spalovacího procesu představuje obr. 9. Pro zkoušku A byla použita dvě polena o průměru 4 cm a délce 35 cm, pro zkoušku B byla identická polena rozštípána na 194 kusů. Reakční povrch paliva se tak z původních 0,08 m2/kg zvětšil na 0,94 m2/kg a při jinak stejných počátečních podmínkách se doba vyhoření paliva na 10 % původní hmotnosti zkrátila z cca 70 min v případě dvou polen na cca 10 min v případě spalování třísek, kdy se ovšem výrazně zvýšil tepelný výkon.
Obr. 9 Extrémní příklad vlivu měrného povrchu
Reálnému provozu více odpovídající srovnání popisuje obr. 8b. Jmenovitému výkonu kamen odpovídající dávku paliva představovalo v prvním případě jedno poleno, ve druhém to byla polena tři. Markantní rozdíly naměřených křivek vyhořívání a vypočtených průběhů rychlosti hoření odpovídají při srovnatelných podmínkách v ohništi rozdílným měrným povrchům jednotlivých dávek paliva – 0,07 a 0,14 m2/kg a výsledkem je (při spalování tří polen) vyšší rychlost hoření, větší měrné tepelné zatížení ohniště – 300 kW/m3 oproti 160 kW/m3, zkrácení doby trvání cyklu na zhruba polovinu a tomu odpovídající zdvojnásobení tepelného výkonu.
Další experiment je představován spalováním dřeva s rozdílnou vlhkostí. Provedený experiment popisuje obr. 8c. Voda obsažená v palivu ovlivňuje teplotu v ohništi, stejně jako celkovou účinnosti kamen a má vliv na tvorbu znečišťujících látek. Obecně je uznáván názor, že za suché dřevo se považuje dřevo s obsahem vody méně jak dvacet procent, což vyžaduje sušení minimálně dva roky na suchém, dobře větraném, místě. V grafu jsou zaznamenány křivky vyhořívání, které byly získány při spalování vzorků dřeva s obsahem vody 11 a 20%, tedy dobře vysušeného dřeva pro spalování v kamnech. Rozdíly mezi vykreslenými křivkami nejsou nijak výrazné avšak při spalování vzorků s vyšším obsahem vody (třicet a více procent) se prokázala zvýšená tvorba produktů nedokonalého spalování, snížená rychlost hoření a často se objevovaly problémy se stabilitou spalovacího procesu.
Regulace spalovacího procesu v ohništi řízením dodávky spalovacího vzduchu je přirozeným a nejjednodušším způsobem jak ovlivňovat proces hoření. U průmyslových roštových kotlů je tak regulován tepelný výkon, v případě kamen spalujících kusové dřevo je situace odlišná díky nepravidelné, cyklické dodávce paliva do ohniště. Podmínky spalovacího procesu se v průběhu cyklu mění a tak jedinou možností, jak ovlivňovat v průběhu cyklu spalovací proces, je regulace dodávky spalovacího vzduchu do ohniště.. Jako referenční veličina se nabízí teplota spalin na výstupu z kamen, nebo obsah kyslíku ve spalinách tamtéž. Regulační systém si lze snadno představit, není problém jej vyrobit a instalovat. V případě mechanicky řízeném otevírání a přivírání přívodu spalovacího vzduchu do ohniště na základě měnící se teplotě spalin se jedná o levné a přijatelné řešení. Ovšem krbová kamna s regulací pomocí měření kyslíku ve spalinách by byla z ekonomických důvodů neprodejná. Na obr. 8d uvedené křivky vyhořívání byly získány při spalování dávky dřeva, odpovídající jmenovitému výkonu ohniště a při nastavení vzduchového režimu na průměrný přebytek vzduchu 3,0 a 3,6. Průběhy rychlosti hoření ukazují zvýšení maximální rychlosti hoření při vyšším přebytku vzduchu zhruba o polovinu a současně poměrně významný posun maxima směrem k počátku cyklu (tzn. rychlejší zapálení paliva). Snížení přebytku vzduchu přineslo zvýšení účinnosti kamen z 67 na 78 %, teplota spalin na výstupu poklesla z 251 na 184 °C a koncentrace oxidu uhelnatého ve spalinách vzrostla z 0,45 na 0,48 %. (Jsou uvedeny průměrné hodnoty cyklu.)
Komentář výsledků a závěry
I přes stále ještě nedostatečný počet experimentálních výsledků lze z představených grafů poměrně věrohodně usuzovat na reálné možnosti opatření k řízení spalovacího procesu v ohništi. Výrobce kamen mohou zaujmout zejména otázky, související s konstrukcí ohniště včetně řešení přívodu spalovacího vzduchu a jeho jednoduché regulace, neboť musí respektovat legislativní požadavky na účinnost kamen a limitovanou produkci škodlivin. Uživatel bude spíše zaměřen na tepelný výkon a periodu přikládání (délku cyklu) a i ten zde může najít inspiraci. Naše vlastní úvahy a diskuze, které vedeme nad souborem všech provedených zkoušek a experimentů se obvykle stočí k problematice autorizovaného zkoušení hotových výrobků. Co všechno by muselo být pro provádění zkoušek předepsáno, aby byly výsledky objektivní a srovnatelné a jaký je vlastně smysl takového zkoušení, když žádný uživatel nikdy zkušební podmínky nedodrží?
Jednotlivé obrázky v předchozí části postupně představují experimentálně zjištěný vliv vybraných parametrů (velikost ohniště, měrný reakční povrch dřeva, vlhkost dřeva, vzduchový režim) na průběh spalovacího procesu. Uvedené křivky byly vybrány jako limitní v ověřovaném rozsahu experimentů ze souboru celkem sedmdesáti šesti experimentálních zkoušek. Každý z obrázků vždy uvádí naměřený průběh křivky vyhořívání současně s průběhem vypočteným z nalezené matematické formulace, ze kterého je pak následně derivací v čase určen průběh rychlosti hoření. K matematickému popisu naměřených křivek vyhořívání byla po ověřování dalších možností zvolena jednoduchá dostatečně vyhovující exponenciální funkce mp = exp −(k . τn) a rychlost hoření pak lze snadno určit pomocí vztahu wp = −dmp / dτ. Odchylka mezi naměřenou a vypočtenou křivkou vyhořívání se v podstatné části cyklu pohybuje kolem 2 až 3 %, což je vzhledem k neovlivnitelné proměnlivosti některých parametrů spalovacího procesu (jde zejména o nehomogenitu dřeva) dobře vyhovující. Větší odchylky, zhruba 5%, se vyskytují v závěrečné fázi cyklu, kdy na roštu dohořívají náhodně se tvořící zbytky dřevěného uhlí.
Proces hoření kusového dřeva v malém ohništi charakterizuje v podstatné míře křivka vyhořívání paliva a z ní odvozená křivka rychlosti hoření. Z těchto křivek lze spolehlivě usuzovat na kvalitu spalovacího procesu, produkci spalitelných škodlivin, stabilitu hoření a vyrovnanost a délku spalovacího cyklu při proměnlivých podstatných primárních parametrech procesu hoření, mezi něž patří zejména vzduchový režim v ohništi, měrný reakční povrch dřeva a jeho vlhkost a významně se také projevuje velikost ohniště a jeho geometrie. Experimentálně stanovenou křivku vyhořívání lze přijatelně spolehlivě matematicky popsat jednoduchou exponenciální rovnicí, což při dostatečně rozsáhlé databázi výsledků experimentů umožní sestavit jednoduchý matematický model spalovacího cyklu konkrétního ohniště.
Zdroje
- [1] BRANC, Michal. Studium procesu hoření dřeva. Ostrava, 2010. Disertační práce. Vysoká škola báňská – TU Ostrava.
- [2] NOSKIEVIČ, Pavel. Spalování dřeva v malém ohništi. Vyd. 1. Suchdol nad Odrou: Romotop, 2008, 80 s. ISBN 978-80-248-1889-4.
- [3] NOSKIEVIČ, Pavel. Wood log burning. Biomass & Bioenergy. Elsevier. Přijato redakcí: duben 2012.
- [4] KOLONIČNÝ, Jan, Silvie PETRÁNKOVÁ ŠEVČÍKOVÁ a Jiří HORÁK. Technologie krbových kamen a krbových vložek. 1. vyd. Ostrava: Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 2010, 120 s. ISBN 978-80-248-2254-9.
Tento článek vznikl za podpory MŠMT v rámci řešení projektu SGS - SP2012/173 „Zpřesňování metodiky testování”, MPO v rámci řešení projektu FR-TI1/178 Krbová kamna se sníženou produkcí prachu a MŠMT v rámci řešení projektu CZ.1.05/2.1.00/01.0036 Inovace pro efektivitu a životní prostředí
This paper examines the process of burning piece of wood in the low power fireplace (units to tens of kW). This combustion process is cyclical and what users are most interested in the combustion device, the frequency of fuel to the fire. The paper defines the basic concepts such as burn-up curve and the burn rate that have close relationship to the rate of reloading.
