Evropská energetika spoléhá na plyn – zemní, bio i syntetický, počítá se s kogenerací

Dostat tyto technologie do komerční fáze bude vyžadovat ještě hodně prostředků. Kde na ně vzít? Bude stačit EU ETS nebo bude výhodnější uhlíková daň? A jaký prostor připadne kogeneraci v ČR? Tyto a další otázky se rozebíraly na letošním ročníku konference Dny kogenerace.

Potenciál KVET v ČR do roku 2030

MPO nyní připravuje Národní integrovaný klimaticko-energetický plán (NKEP2030). Zahrnuje i plány pro rozvoj KVET na bázi spalování plynného paliva, které prezentoval na konferenci náměstek MPO René Neděla. KVET se má v příštích 10 letech uplatnit jednak při náhradě současných uhelných zdrojů (přírůstek zhruba 20 MWe plynové KVET ročně) z bioplynu a využití odpadů (5 – 7 MWe/rok). Zároveň bude pokračovat růst KVET v oblasti nahrazování nebo doplňování výtopen tepla využívající zemní plyn (25 MWe/rok). Počítá se i s přírůstkem výkonu v rámci mikrokogenerace (2 – 3 MWe/rok).

Na základě tohoto plánu pak budou na každé 3 roky vládním nařízením stanoveny objemy jednotlivých podporovaných zdrojů energie.

Podpora KVET od roku 2021

Stejně jako u ostatních podporovaných zdrojů se i podpora KVET změní s novelou zákona o podporovaných zdrojích energie.

Návrh novely přináší pro kogeneraci pozitivní změny: možnost podpory modernizovaných zdrojů ve dvou variantách (částečná nebo úplná modernizace) či pokračující podporu pro vyrovnání provozních nákladů. Novinkou budou aukce podpory pro zdroje nad 1 MW. U plynové kogenerace bude tak jako u ostatních podporovaných zdrojů garantovaná doba podpory 15 let. Novelu ještě čeká schvalovací proces v parlamentu a notifikaci u evropské komise. Následně pak musí být připraveny příslušné vyhlášky včetně mechanismu aukcí. MPO ujišťuje, že vše bude stihnuto včas, tak aby od 2021 mohl být nový systém podpory spuštěn.

Ohrožené teplárny

Současné teplárenství je ohroženo více faktory, tím hlavním je rostoucí cena emisních povolenek v kombinaci s tlakem na ekologické investice. Na častou námitku „měli jste to očekávat“ Martin Hájek, ředitel Teplárenského sdružení ČR, opakovaně kontroval poukazem na oficiální odhady cen emisních povolenek Evropské komise, které sice predikovaly růst, ale výrazně pomalejší. Pravidla obchodování se však během posledních let několikrát změnila a na hodnoty, které EK předpokládala pro rok 2030, se emisní povolenky vyšplhají už během příštích dvou let. Výsledkem je, že teplárny v předchozích letech investovaly miliardy do opatření na snížení škodlivých emisí a nyní jim stejně hrozí, že se další provoz nevyplatí.

Reakce tepláren se budou lišit podle výkonu. Ty nejmenší bude snaha transformovat tak, aby se dostaly mimo rámec emisního obchodování EU ETS. Střední teplárny využívají vyjednaného přechodného období a rozhodovat se pro další investice budou až po roce 2022. Problém bude s největšími teplárnami, které již do ekologických opatření investovaly a měly by fungovat na uhlí minimálně do roku 2035.

Potenciál plynu v teplárenství

Jako potenciální náhrada současných uhelných tepláren přichází v úvahu zemní plyn a kogenerační jednotky. Jakkoli to zní jako náročný úkol, není zde mnoho jiných alternativ. Uhlí dochází a jeho spalování je nežádoucí. Nahrazení biomasou nebo spalovnami odpadů (ZEVO) by bylo ještě náročnější, navíc druhé jmenované obvykle naráží na odpor místních. Malé jaderné reaktory jsou ještě daleko od komerční fáze, nemluvě o dalších aspektech plošného rozšíření jaderných zařízení.

S biometanem a syntetickým plynem (power to gas) se počítá

Biometan a jeho vtláčení do plynárenské soustavy, využití vodíku, syntetických paliv nebo palivových článků – to všechno jsou slibné technologie, jejichž společným jmenovatelem je, že jsou dosud ve fázi vývoje nebo pilotních instalací. A právě o těchto řešeních se na letošním ročníku konference Dny kogenerace hovořilo jako o pilířích budoucí energetiky.

Širší využití obnovitelné elektřiny z větru a slunce bude vyžadovat jak sezónní úložiště, tak zdroj tepla na zimu. A metan vyrobený z obnovitelných zdrojů, ať už z biomasy nebo synteticky, těmto potřebám vyhovuje. Další výhodou je, že je na něj připravená infrastruktura i spotřebiče a jedná se o čisté palivo bez nežádoucích emisích prachu a benzoapyrenu. Mezi budoucí spotřebiče potom patří například palivové články na zemní plyn. Na biometan spoléhá i návrh Klimaticko energetického plánu ČR pro rok 2030, kde se má uplatnit jak v sektoru vytápění, tak v dopravě. Se syntetickými palivy a s vodíkem se počítá také v unijních dokumentech.

Z technického hlediska se jedná o schůdná řešení, což prokazují realizované pilotní projekty. Do samostatného tržního modelu však mají ještě daleko a mají-li se okolo roku 2030 dočkat masového nasazení, neobejde se to bez značné státní podpory. Dle slovy jednoho z řečníků jsou palivové články „ve stejné situaci, jako tepelná čerpadla před 15 lety.“ Další paralela se nabízí s fotovoltaikou, kde státní podpora vedla k několikanásobnému snížení investičních nákladů.

Nejúčinnějším nástrojem ke snižování emisí je uhlíková daň

První den konference uzavřela panelová diskuze na téma uhlíkové daně, která by měla řešit snižování emisí v oblastech, které nejsou zahrnuty v EU ETS. Emise z využívání všech fosilních paliv by byly zpoplatněny stabilní částkou za tunu CO₂. Zpoplatnění emisí uhlíku a tedy zdražení využití fosilních paliv by mělo z hlediska životního prostředí mnoho pozitivních důsledků:

• úspory energie
• zvýšení podílu OZE na spotřebě
• snížení emisí CO₂
• udržení uhelných teplárenských soustav
• nižší potřeba veřejných prostředků na výše zmíněné cíle
• vyšší příjem veřejných rozpočtů

Míra těchto přínosů závisí na výši daně. Čím vyšší daň, tím větší přínosy ve všech ohledech. Otázkou samozřejmě zůstávají sociální dopady vyplývající ze zdražení fosilních paliv, které se promítnou i do cen zboží a služeb.

Na druhou stranu Martin Hájek z Teplárenského sdružení ČR prezentoval závěry studie Mezinárodního měnového fondu, který uvádí uhlíkovou daň jako nejsilnější a nejúčinnější (nejlevnější) způsob snížení emisí CO₂ a to při ceně 75 dolarů na tunu CO₂. V současnosti jsou to 2 dolary (průměr zemí, co mají nějakou daň na uhlík). Všechno ostatní je dražší, včetně EU ETS. Aby měl EU ETS stejný efekt, jako uhlíková daň, vyžadoval by vyšší cenu povolenky a tedy i vyšší zdražení. Nákup povolenek z jiných států navíc znamená dávat peníze jinému státu. Uhlíková daň znamená mít peníze doma.

Lenka Kovačovská z Českého plynárenského svazu zmínila, že kdybychom měli uhlíkovou daň jako jediné zpoplatnění emisí, vyplatilo by se stavět jádro. Zároveň by daň neměla být ve stejné výši pro všechna paliva, ale odstupňovaná v závislosti na jejich ekologických dopadech.