Vznik a vývoj přenosové soustavy elektrické energie

Datum: 4.1.2016  |  Autor: Ing. Martin Galetka, Ph.D.  |  Recenzent: Ing. Jiří Gavor, CSc.

Článek se zabývá vznikem a vývojem přenosové soustavy v Česku a na Slovensku a její integrací do nadnárodních sítí.

V 17. a 18. století začali vědci objevovat první účinky elektřiny. Jejich zkoumání vedlo roku 1831 k objevu elektromagnetické indukce fyzikem Michaelem Faradayem. Na základě toho byl roku 1832 vynalezen generátor proudu střídavého i stejnosměrného (Hippolyte Pixii), roku 1834 stejnosměrný motor (Moritz Jacobi), roku 1844 oblouková lampa (Léon Foucault) a o deset let později elektrická žárovka (Heinrich Göbel, Joseph Swan, T. A. Edison). Následně se po roce 1870 začíná využívat stejnosměrný proud pro osvětlování. Nejdříve byly osvětlovány továrny, následně veřejné budovy a domácnosti. U nás bylo první elektrické osvětlení obloukovými lampami zbudováno roku 1878 v tkalcovně v Moravské Třebové. Následně se rychle rozšiřovalo do dalších továren a roku 1882 bylo osvětleno elektrickými žárovkami Mahenovo divadlo v Brně. Realizovala jej firma amerického vynálezce T. A. Edisona a pro výrobu elektrické energie zde byla použita parní elektrocentrála. Po rozšiřování osvětlení začínají roku 1882 vznikat veřejné elektrárny na stejnosměrný proud a v témže roce, při příležitosti výstavy v Mnichově, byl proveden přenos stejnosměrného proudu při napětí 2 kV na vzdálenost 57 km. Z důvodu složité změny stejnosměrného napětí byla účinnost tohoto přenosu pouze 22 %. Jelikož nebylo možno stejnosměrné napětí efektivně transformovat na vyšší hodnoty a umožnit tak jeho přenos na větší vzdálenosti, vznikaly veřejné elektrárny v centrech měst poblíž míst spotřeby.

Roku 1885 byl vynalezen indukční střídavý motor (Galileo Ferraris, Nikola Tesla) a dále byl firmou Westinghouse (William Stanley Jr.) postaven první transformátor vhodný pro široké komerční využití. S vynálezem indukčního motoru bylo zjištěno, že pro jeho kroutící moment je potřeba vícefázový střídavý systém. Zpočátku se používal dvoufázový systém, který je ještě dodnes v některých místech v USA v provozu. Nicméně později bylo vynalezeno (Michail Dolivo-Dobrovolskij, Galileo Ferraris, Nikola Tesla, Jonas Wenström), že pro přenos střídavého proudu je vhodnější systém třífázový, kterému pro přenos stejného výkonu postačují tři vodiče místo čtyř u systému dvoufázového. Navíc, třífázovým systémem lze přenést 3× větší výkon než u jednofázového systému, který využívá jen o jeden vodič méně. Tyto objevy způsobily, že elektrifikace začala být realizována čím dál častěji střídavým proudem na úkor proudu stejnosměrného, až časem zvítězila úplně.

První veřejná elektrárna u nás byla postavena roku 1889 v Praze na Žižkově ještě na stejnosměrný proud. V témže roce už začínají vznikat první střídavé elektrárny v Karlových Varech a Mariánských Lázních a v roce 1900 vznikla první větší elektrárna na střídavý proud v Praze-Holešovicích.

Před první světovou válkou probíhala elektrizace nejednotně stejnosměrným i střídavým proudem, používaly se různé hodnoty napětí a u střídavé elektřiny i různé hodnoty kmitočtu. Vznikaly střídavé trojfázové elektrárny ale také stále ještě elektrárny stejnosměrné, které dokázaly skladovat část své vyrobené elektřiny v akumulátorech. Elektrárny byly budovány buď elektrárenskými družstvy, která pak dodávala elektřinu svým členům, nebo průmyslovými podniky, které kromě svých provozů napájely i veřejné odběry.

V 1913 byla postavena elektrárna v Oslavanech o výkonu 11,5 MW. S touto elektrárnou byly uvedeny do provozu dvě vedení o napětí 44 kV (V41 a V42), přes která byla přenášena elektřina z elektrárny do Brna. Napětí 44 kV bylo v té době nejvyšší používané na území Rakouska-Uherska. V sousedním Německu již o rok dříve vzniklo první vedení v Evropě o napětí 110 kV na trase Lauchhammer – Riesa. Jeho délka byla 50 km.

Po vzniku Československa, v roce 1919 byl vydán zákon č. 483/19 Sb., o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace. Na základě tohoto zákona vzniklo 20 elektrárenských společností s 60% kapitálovou účastí státu a ministerským výnosem byla pro elektrizaci zavedena střídavá 3fázová soustava o kmitočtu 50 Hz, napětí bylo stanoveno u místních sítí na 3×220/380 V, u přespolních na 22 kV a u dálkových na 100 kV.

Elektrárenské společnosti stavěly ve 20. letech celkově asi 500 km nových sítí za rok. Jejich zřízením byl vytvořen základ pro vytváření regionálních elektrizačních soustav.

Kromě napětí definovaných ministerským výnosem se u nás dále stavěla vedení o napětí 35 kV (východní Čechy) a také o napětí 60 kV (západní Čechy).

V roce 1926 bylo uvedeno do provozu první dálkové vedení o napětí 100 kV, které vedlo z nově postavené elektrárny o výkonu 70 MW v Ervěnicích (severní Čechy) do transformovny Praha-Sever v Holešovicích. Délka tohoto vedení byla 85 km a byly použity Cu měděné vodiče o průřezu 95 mm2. Následně bylo toto vedení prodlouženo do transformovny Praha-Jih umístěné v Praze na Bohdalci (budova rozvodny 22 kV v této stanici slouží dnes po přebudování jako sídlo společnosti ČEPS, a.s.).

Další vedení o napětí 100 kV bylo postaveno v letech 1927 až 1930 z Třince do Žiliny. Výstavba pokračovala v roce 1930 100kV vedením z Třebovic u Ostravy do Třince a v letech 1931 až 1932 vedením z Třebovic do Dluhonic u Přerova a dále do Ráječku u Zábřehu na Moravě. Celková délka těchto 100kV vedení z Ráječku do Žiliny byla 223 km a na vedení byly použity Cu měděné vodiče o průřezu 95 mm2, na úseku z Třince do Žiliny pouze o průřezu 70 mm2. V roce 1933 byla v Třebovicích uvedena do provozu elektrárna o výkonu 42 MW, z které byl výkon pomocí těchto 100kV vedení přenášen na západní Slovensko, Přerovsko a do Zábřehu na Moravě.

V roce 1931 bylo postaveno další vedení 100 kV vedoucí z Mydlovar do Tábora. Toto vedení bylo však až do roku 1941 provozováno pouze napětím 22 kV.

V roce 1935 a 1936 byla 100kV vedení v propojeném systému Praha – Ervěnice prodlouženy na elektrárnu Střekov v Ústí nad Labem a elektrárnu Vrané na Vltavě. V roce 1939 začala stavba 100kV vedení z elektrárny v Poříčí u Trutnova do Všestar (Hradec Králové), které dále pokračovalo přes Pardubice a Kolín do Prahy. Elektrárna Poříčí u Trutnova byla následně na základě politických událostí v roce 1938 a 1939 propojena dvojitým vedením 100 kV s elektrárnou Waldenburg (Walbrzych) v tehdejším říšském Německu.

Na obrázku 1 je vidět síť 100 kV v roce 1941 v době protektorátu. Můžeme na něm vidět celkem čtyři systémy:

  1. Ostravský systém tvořený vedeními z Třebovic přes Dluhonice do Ráječku na jedné straně a vedeními do Třince a Žiliny na straně druhé. Tento systém je v obrázku úplně vpravo.
  2. Pražský systém tvořený vedeními z Prahy do Střekova přes Ervěnice, dále z Prahy do Vraného s odbočkou do Štěchovic a z Prahy do Poříčí přes Kolín, Přelouč, Opočinek (Pardubice) a Všestary (Hradec Králové).
  3. Saský systém v okolí Drážďan a Saské Kamenice, který je zakreslen v levém horním rohu.
  4. Dolnorakouský systém mezi Grestenem a Vídní. Na obrázku je zakreslen vlevo dole.

Na obrázku dále můžeme vidět německé plány na propojení systémů pomocí plánovaných vedení nakreslených přerušovanou čarou.

Obr. 1 – Schéma sítí 100 kV z roku 1941
Obr. 1 – Schéma sítí 100 kV z roku 1941

V době protektorátu v roce 1942 začali Němci s výstavbou dvojitého vedení o napětí 220 kV z Byczyny v Polsku přes Moravu do Gänserndorfu v Rakousku za účelem propojení tepelných elektráren ve Slezsku se systémem převážně vodních elektráren v Rakousku. Vedení bylo vyprojektováno vídeňským podnikem Alpen-elektrowerke a do konce války se nestihlo dokončit. Dohotoveno bylo až po válce. V roce 1954 byla zprovozněna jedna půlka vedení napětím 110 kV v úseku Sokolnice u Brna – Říkovice, odkud bylo zaústěno pomocí odbočky do rozvodny Hodolany u Přerova (viz obrázek 3). Druhá půlka vedení byla zprovozněna o dva roky později, tentokrát již s napětím 220 kV mezi rozvodnami Sokolnice a Lískovec u Frýdku. V současnosti tato vedení tvoří 220kV spojnici Polsko – Lískovec – Prosenice – Sokolnice – Rakousko a jsou tvořena vedeními V243/V244 – V251/V252 – V253/V254 a V245/V246.

Po skončení války započaly ihned opravy poničených sítí a elektráren bombardováním a ustupující německou armádou (např. vedení 100 kV Třebovice – Dluhonice bylo zničeno v délce 36 km). Dále se začalo pracovat na vytvoření přenosové soustavy a propojení sítí celého státu, jelikož některé oblasti trpěly nedostatkem elektrické energie. Na území České republiky pracovalo v té době celkem šest větších nepropojených přenosových systémů, z nichž největším byl Pražský systém spojený vedeními 100 kV se severními Čechami. Na základě studií bylo zjištěno, že z důvodu velkých vzdáleností propojení celé soustavy napětím 100 kV nebude dostatečné pro přenos větších výkonů mezi oblastmi. V hnědouhelných pánvích v severních Čechách se totiž začaly stavět elektrárny, z kterých bylo potřeba přenést výkon do deficitních oblastí na Jižní Moravě a Slovensku. V první fázi bylo tedy rozhodnuto o výstavbě vedení 220 kV ze severních Čech na Moravu, o dostavbě 220kV vedení budovaných na Moravě za protektorátu Němci a dále o vedení ze severní Moravy na Slovensko. V další fázi výstavby bude postaveno paralelní jižní vedení ze severních Čech přes Plzeň a Orlík na Moravu a bude dále pokračovat na Slovensko.

Plánované vytvoření celostátní propojené sítě také vyžadovalo vznik jednotného dispečerského řízení. Vznikl tak ústřední energetický dispečink s oblastními pracovišti pro Čechy v Praze (vznikal postupně od roku 1945), pro Moravu v Ostravě (r. 1949) a pro Slovensko v Žilině (r. 1948). Před vznikem ústředního dispečinku s jeho oblastními pracovišti je na našem území datován první dispečink s tzv. rozdělovací službou již roku 1924 v Brně pro oblast Západomoravských elektráren.

Ostravský systém, který spojoval svými 100 kV vedeními Ráječek u Zábřehu na Moravě a Žilinu na Slovensku, byl na jaře roku 1949 propojen se systémem jižní Moravy provizorním vedením 100 kV z Otrokovic (Kvítkovic) do Uherského Hradiště. Rovněž na Slovensku byly v té době sítě 100 kV propojeny do jednoho celku. Vznikl tak propojený Moravskoslovenský systém (viz obrázek 2).

Obr. 2 – Sítě 100 kV v Československu roku 1949
Obr. 2 – Sítě 100 kV v Československu roku 1949

V roce 1951 je uvedeno do provozu první vedení 220 kV s vodiči AlFe o průřezu 350 mm2 z rozvodny Výškov do rozvodny Opočínek ve východních Čechách (dnes je toto vedení tvořeno linkami V201 a V202 se zaústěním do rozvodny Čechy Střed). Vedení dodávalo energii z elektráren v mostecké oblasti (elektrárna Komořany) do oblasti východních Čech, která trpěla nedostatkem výkonu.

Výstavba vedení 220 kV dále pokračovala z Opočínku na východ k Brnu do připravované rozvodny Sokolnice (v současnosti je název vedení V203).

O rok později je v roce 1952 uvedeno do provozu další vedení 220 kV mezi Lískovcem u Frýdku a Bystričany na Slovensku (v současnosti je to V270 a V275 na Slovensku se společným zaústěním do rozvodny Povážská Bystrica). Toto vedení bylo postaveno za účelem exportu elektrické energie z ostravské oblasti do Maďarska, která probíhala dále z rozvodny Bystričany vedením 100 kV přes Nové Zámky do rozvodny Kisigmánd v Maďarsku. Jednalo se již o druhé mezistátní propojení zatím celkově nepropojené československé soustavy. Prvním propojením bylo 100kV propojení mezi Poříčím a Waldenburgem (Walbrzychem), které bylo zbudováno v období protektorátu. V roce 1954 bylo dále z rozvodny Bystričany postaveno dvojité 100kV vedení do maďarské rozvodny Vác, které bylo později přebudováno na 220kV vedení a přepojeno do rozvodny Zugló. Vedení Lískovec – Bystričany bylo nazýváno „LIMA“ jako zkratka slov Lískovec – Maďarsko z důvodu jeho účelu, kterým byl export elektřiny do Maďarska.

V roce 1953 byl propojen český a moravskoslovenský systém dvěma vedeními 100 kV, a to nově dokončeným vedením mezi Opočínkem a Ráječkem u Zábřehu na Moravě o délce 103 km (vodiče AlFe 185 mm2) a vedením z Havlíčkova Brodu do Oslavan přes Žďár nad Sázavou a Bystřici nad Pernštejnem o délce 112 km (vodiče AlFe 85 mm2). Dále byly do rozvodny Havlíčkův Brod připojeny 100kV vedením z Tábora sítě jižních Čech.

Vedení z Havlíčkova Brodu do Oslavan se před uvedením linky Opočínek – Ráječek do provozu nemohlo využít na trvalé propojení českého a moravskoslovenského systému z důvodu nízké stability a využívalo se pouze v rámci výpomoci pro napájení vydělené části na jižní Moravě, která rovněž trpěla nedostatkem výkonu.

Teprve dostavba 100kV vedení Opočínek – Ráječek umožnila trvalé propojení. Krátce nato bylo navíc toto propojení posíleno 220kV vedením z Opočínku směrem do Sokolnic provozovaného napětím 100 kV a provizorně zaústěného do rozvodny Oslavany (v současnosti V203). Délka tohoto vedení byla 137 km a byly použity vodiče AlFe 350 mm2, které se využívaly pro stavbu všech 220kV vedení.

Propojení českého a moravskoslovenského systému v roce 1953 znamenalo vznik jednotné propojené soustavy na území celého státu. Tímto propojením se objevily dříve méně známé provozní problémy se stabilitou soustavy, velikostí zkratových výkonů, regulace napětí a kmitočtu. Docházelo také k častým rozpadům propojeného systému vlivem poruch, jelikož v mnoha případech výpadek jednoho vedení v systému znamenal jeho rozpad.

Propojení umožnilo dodávat elektřinu z Mostecka do deficitní oblasti Brněnska a odlehčilo oblasti Ostravska, které mohlo dodávat více elektřiny na Slovensko a do Maďarska.

V roce 1954 je zprovozněna 100kV rozvodna Sokolnice u Brna, do které byla zaústěna linka 220 kV z Opočínku (z dočasného zaústění do rozvodny Oslavany). Linka je stále provozována napětím 100 kV (viz obrázek 3). Do Sokolnic je také zapojen jeden potah 220kV vedení budovaného za války Němci, který zajišťuje propojení napětím 100 kV mezi Sokolnicemi a Dluhonicemi u Přerova. Dále je zbudováno 100kV propojení mezi Hodonínem a Trnavou, zajišťující druhé paralelní propojení se Slovenském k již existujícímu dvojitému vedení mezi Třincem a Žilinou.

V této době dochází v sítích 100 kV ke zvýšení provozního napětí na hodnotu 110 kV bez potřeby vážnějších úprav.

Obr. 3 – Československá propojená soustava koncem roku 1954
Obr. 3 – Československá propojená soustava koncem roku 1954
Obr. 4 – Dozorna v rozvodně Sokolnice
Obr. 4 – Dozorna v rozvodně Sokolnice
Obr. 5 – Kompenzátorovna v rozvodně Sokolnice
Obr. 5 – Kompenzátorovna v rozvodně Sokolnice

V roce 1957 dochází ke zprovoznění 220kV rozvodny ve stanici Sokolnice. Vedení z Opočínku do Sokolnic je zapojeno na 220 kV napětí a dále je zprovozněno spojení mezi Sokolnicemi a Lískovcem druhým potahem 220kV vedení stavěných za války Němci. Vznikla tak propojená magistrála 220 kV z Výškova přes Opočínek, Sokolnice, Lískovec do Bystričan na Slovensku o celkové délce 573 km. Pro regulaci napětí musely být instalovány v rozvodnách Sokolnice a Opočínek synchronní kompenzátory (viz obrázek 5).

Po zprovoznění první magistrály 220 kV probíhají v další etapě práce na výstavbě jižní trasy vedení 220 kV přes elektrárnu Orlík a na přeshraničních propojeních s Rakouskem a Polskem pomocí dostavby vedení, které započali za války stavět Němci, a také na novém propojení s východním Německem.

Z důvodu výstavby elektráren v severních Čechách (Prunéřov, Počerady, Tušimice), nárůstu spotřeby na Slovensku a umožnění mezinárodní spolupráce bylo rozhodnuto o výstavbě dvou magistrál o napětí 400 kV. Severní magistrála povede ze severních Čech přes severní Moravu až na východní Slovensko a dále až do tehdejšího Sovětského svazu. Jižní magistrála povede ze severních Čech do Sokolnic a dále na Slovensko. První vedení o napětí 400 kV bylo v Evropě zprovozněno v roce 1950 ve Švédsku.

V roce 1957 jsou dále přes švýcarskou rozvodnu Laufenburg propojeny soustavy Francie, Německa a Švýcarska, a byl tak položen základ pro vznik západoevropské propojené soustavy UCPTE.

V roce 1959 byl zprovozněn druhý potah vedení stavěného za války Němci mezi Lískovcem a Sokolnicemi napětím 220 kV a obě vedení byla zaústěny do nové rozvodny Prosenice. Dále je naše soustava propojena s Rakouskem (V243, V244, Sokolnice – Bisamberg) a Polskem (V245, V246 Lískovec – Jaworzno a Skawina) rovněž dostavbou vedení stavěného za války Němci. Dále byla postavena dvě nová vedení 220 kV do východního Německa (V241, V242 Hradec – Zwönitz). Přenosové soustavy Československa, Polska a východního Německa byly navzájem propojeny v tzv. kruhovém spojení a radiálně k nim byla připojena maďarská soustava. Byl tak položen základ východoevropské propojené elektrické soustavy Mír. Propojení s Rakouskem bylo vždy provozováno odděleně systémem vydělených ostrovů. Výměna energie probíhala na základě mezistátní smlouvy z roku 1956 takovým způsobem, že v létě k nám byla dodávána elektřina vyrobená z přebytků vody v Rakousku a v zimě byla dodávána elektřina z našich tepelných elektráren zpět do Rakouska.

Obr. 6 – Přenosová soustava roku 1959
Obr. 6 – Přenosová soustava roku 1959

V roce 1962 bylo dokončeno první vedení 400 kV mezi rozvodnami Hradec u Kadaně v severních Čechách a Prosenicemi u Přerova. Vedení bylo zpočátku provozováno napětím 220 kV a na napětí 400 kV bylo připojeno 3. 10. 1965. Vedení bylo v obou rozvodnách připojeno přes transformátory 400/220 kV do sítě 220 kV a pro vodiče byly použity svazkové vodiče 3×350 mm2 AlFe v každé fázi. Délka vedení byla 342 km. Dnes je tato linka rozdělena na vedení V411, V410, V400, V401 a V402 a prochází rozvodnami Výškov, Čechy Střed, Týnec a Krasíkov.

V roce 1962 vznikla v Praze Centrální dispečerská organizace jako řídící orgán propojené energetické soustavy Mír. O rok později byla tato soustava propojena se sovětskou soustavou vedením 400 kV mezi Lemešany na východním Slovensku a Mukačevem, které bylo zpočátku provozováno napětím 220 kV. Dále byla v tomto roce zprovozněna jižní magistrála sítě 220 kV z Hradce u Kadaně do Sokolnic přes Vítkov, Přeštice a Milín s připojením vodní elektrárny Orlík.

V roce 1966 bylo uvedeno do provozu vedení jižní magistrály 400 kV mezi Hradcem u Kadaně a Sokolnicemi. Koncem 60. let je ukončena výstavba sítě 220 kV a dále se rozvíjí už pouze soustava 400 kV. Síť 110 kV přebírá úlohu distribuční sítě. Dále se do konce tohoto desetiletí připojily do propojené energetické soustavy Mír soustavy Rumunska a Bulharska.

Obr. 7 – Přenosová soustava roku 1968
Obr. 7 – Přenosová soustava roku 1968

Po vytvoření základního rozvodu 400 kV v bývalém Československu dochází k vybudování 400 kV propojení s okolními státy. V roce 1973 je zprovozněno vedení V449 s Maďarskem (Levice – Göd), v roce 1976 dvojité vedení V443/V444 s Polskem a dále dvojité vedení s východním Německem V445/V446. V roce 1979 je ve východoevropské síti Mír zprovozněno první vedení o napětí 750 kV z tehdejšího Sovětského svazu do Maďarska mezi rozvodnami Vinica, Zapadoukrajinskaja a Albertirsa.

Za účelem připojení jaderné elektrárny Dukovany a přečerpávací vodní elektrárny Dalešice je vybudována rozvodna Slavětice na jižní Moravě. Z rozvodny Slavětice bylo roku 1983 zprovozněno přeshraniční propojení mezi tehdejším Československem a Rakouskem přes stejnosměrnou spojku umístěnou v rakouském Dürnrohru. Jednalo se o první stejnosměrné propojení mezi východoevropskou soustavou Mír a západoevropskou soustavou UCPTE. K západoevropské soustavě UCPTE byly v 70. letech připojeny Španělsko a Portugalsko a dále Jugoslávie a Řecko.

V osmdesátých letech je pokračováno ve výstavbě přenosové sítě 400 kV. V roce 1980 je do přenosové soustavy připojen blok 500 MW elektrárny Mělník vedením V470 do rozvodny Babylon. V polovině 80. let jsou připojovány první bloky jaderné elektrárny Dukovany. Na konci 80. let je páteřní síť přenosové soustavy dokončena a je uzavřena dohoda s tehdejším západním Německem na vybudování stejnosměrného přeshraničního propojení.

Po politických změnách v roce 1989 dochází k rozpojení soustavy Mír ve východní Evropě. V roce 1992 byla vytvořena soustava CENTREL ze soustav Maďarska, Polska, Slovenska a České republiky za účelem společného připojení k západoevropské soustavě UCPTE. V tomto roce bylo dále zprovozněno mezistátní propojení z rozvodny Hradec s Německem přes stejnosměrnou spojku v rozvodně Etzenricht.

Dne 18. 10. 1995 ve 12:30 dochází k trvalému připojení sítí CENTREL k západoevropské síti UCPTE v rozvodně Hradec u Kadaně. Synchronním připojením byly z provozu vyřazeny stejnosměrné spojky v Dürnrohru a Etzenrichtu a přeshraniční vedení do těchto rozvoden od nás jsou od té doby propojeny přímo.

Na přelomu tisíciletí byly do přenosové soustavy připojeny oba bloky jaderné elektrárny Temelín.

Dne 9. 10. 2004 dochází k připojení tzv. druhé synchronní zóny k soustavě UCTE (dříve UCPTE), kterou tvořily balkánské země. Dochází tak k vytvoření synchronní propojené soustavy na území celé kontinentální Evropy. Řecko a státy bývalé Jugoslávie byly k této soustavě připojeny již podruhé, jelikož musely být na počátku 90. let odpojeny z důvodu poničené přenosové infrastruktury vlivem balkánských válek.

Dne 18. 10. 2010 bylo připojeno ke kontinentální soustavě Turecko.

Obr. 8 – Přenosová soustava ČR v roce 2015
Obr. 8 – Přenosová soustava ČR v roce 2015

V současnosti tvoří přenosovou soustavu České republiky 3 510 km vedení 400 kV a 1 909 km vedení 220 kV. V majetku společnosti ČEPS, a.s., je také 6 vedení 110 kV o celkové délce 84 km. Dále probíhá výstavba vedení 400 kV mezi rozvodnami Krasíkov a Horní Životice a zdvojení vedení Čechy Střed – Výškov.

Použitá literatura

  • [1] Černín S., Biolková M. – Dějiny vědy a techniky, VŠB-TU Ostrava 2004
  • [2] Kubín M. – Přenosy elektrické energie ČR, ČEPS, a.s. Praha 2005
  • [3] Kolektiv autorů – Energetika v severomoravském kraji, Ostrava 1969
  • [4] Kolcun M. – Riadenie elektrizačných sústav, VŠT Košice 1988
 
English Synopsis
Formation and development of the transmission grid

The article deals with the beginning and development of the energy transmission system in the Czech republic and Slovakia and it's integration to the continental transmission grid.

 

Hodnotit:  

Datum: 4.1.2016
Autor: Ing. Martin Galetka, Ph.D.
Recenzent: Ing. Jiří Gavor, CSc.



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Blogger  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (3 příspěvky, poslední 29.02.2016 14:55)


 
 
 

Aktuální články na ESTAV.czNěmecko dá do roku 2030 na dopravní infrastrukturu 270 mld. eurOstrov chce v Hornické ulici vybudovat byty pro senioryVIDEO: Dům jako dětská stavebnice – skládací systém zdiva