Jaká je budoucnost CZT – 2. část
V předchozím článku jsme si popsali současné problémy CZT, na jejichž vzniku se podílejí určitou měrou všechny zainteresované strany – odběratelé, dodavatelé a stát. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco odběratelé a dodavatelé jsou víceméně ve vleku událostí, stát je tím, kdo bude o dalším úspěchu či neúspěchu odvětví svými kroky rozhodovat. A v této své roli zatím selhává. Místo aby teplárenství podporoval, tak mu otevřeně škodí.
Jak by podpora ze strany státu mohla vypadat?
Smyslem by mělo být učinit CZT pro konečné spotřebitele natolik atraktivním, aby k němu dobrovolně přecházeli ze stávajících lokálních zdrojů. Nesmíme přitom zapomínat, že hlavní bariérou přechodu z DZT na CZT je dosavadní omezená síť teplovodů, jejíž rozšíření do nových lokalit bude výrobce tepla z důvodu značné investiční náročnosti zvažovat až podle zájmu a ochoty místních odběratelů na změnu dosavadního zdroje tepla přistoupit. Podpora by proto měla motivovat v první řadě konečné spotřebitele projevit o změnu zájem, a ve druhé řadě pomoci dodavatelům projevený zájem uspokojit.
Majitelé stávajících DZT budou o změně na CZT uvažovat pouze tehdy, bude-li to pro ně finančně a provozně výhodné. Co se provozu týče, představuje dálkové teplo skutečně komfortní variantu, se kterou mohou ostatní konkurenční systémy těžko soupeřit. Nejde jen o to, že u dálkového tepla odpadá starost o nákup a uskladnění paliva (na rozdíl od pevných paliv či biomasy), nebo starost o komín (pevná paliva, biomasa, plyn), domovní předávací stanice je navíc prakticky bezúdržbová, převážně nehlučná, prostorově nenáročná, provozně bezpečná a není zdrojem žádných emisí nebo odpadu. CZT může zatím být v řadě lokalit konkurenceschopné i po finanční stránce. Ale pokud se nezačne v dohledné době rozšiřovat do nových lokalit, stane se tento bod její Achillovou patou. A to si dobře uvědomují nejen výrobci tepla, ale i jeho odběratelé, kterým je třeba dát záruku, že CZT bude nadále státem preferovanou variantou vytápění. Nabízí se možnost vrátit DPH za teplo do nejnižší možné sazby, tedy z aktuálních 15 % na 10 %. Rozdíl to sice není nijak zásadní, ale pro potvrzení záměru aktivně podporovat CZT by mohl znamenat víc, než se může zdát, zvláště pokud by stát byl schopen garantovat, že tato sazba vydrží déle, než jedno volební období… Dopad do státního rozpočtu by při roční výrobě tepla v objemu 100 PJ a průměrné ceně 500 Kč/GJ bez DPH činil ročně 2,5 miliardy korun, což by snad MPO obhájit dokázalo.
Dostáváme se k dodavatelům. Pro ty by snížení DPH bylo jistě pozitivní zprávou, ale k ničemu je to ještě nezavazuje. Na dodavatele je pro změnu potřeba vyvinout patřičný tlak, aby se rozšiřování distribuční sítě stalo jejich prioritou. Úplně by přitom stačilo, aby ERÚ začal důsledně plnit svoji funkci při schvalování cen tepla. Zatím to vypadá tak, že místo ochrany zákazníků chrání více zájmy dodavatelů, jinak si některé úřadem posvěcené jednotkové ani ceny vysvětlit nelze. Rozhodně by mělo dojít ke snížení dosavadního cenového stropu, a to bez jakýchkoliv výjimek. Teplo z CZT nikdy nemůže být dražší než teplo z elektrického přímotopu, mělo by naopak patřit mezi ty levnější, což spolu s nesporným uživatelským komfortem činí tento produkt vysoce konkurenceschopným. Při porovnávání jednotlivých variant je samozřejmě třeba zohlednit i cenu investice a provozní a servisní náklady. Toto opatření by vrátilo dodavatele tepla do tržního prostředí a současně by bylo dalším signálem pro spotřebitele, že má smysl o CZT uvažovat.
Následovat by logicky měla zvýšená obchodní aktivita výrobců tepla, kteří by měli ve vybraných lokalitách přesvědčit místní spotřebitele o výhodnosti CZT a uzavřít s nimi dohodu o dodávkách dálkového tepla, na základě kterých by bylo možné v dané lokalitě realizovat novou větev teplovodu.
Vlastní rozšíření distribuční sítě by opět mohlo být aktivně podporováno státem. Když se najdou finanční prostředky na výměnu stávajících kotlů za nové, neměl by být problém finančně podpořit výměnu kotlů za výrazně levnější předávací stanice tepla. U těch se ale dá předpokládat, že budou v majetku teplárny, takže by to v praxi mohlo fungovat tak, že by dodavatel dostal na rozvoj infrastruktury úvěr s odloženou splatnosti a jako bonus za každého připojené spotřebitele by se z dlužné částky odečetla cena každé zapojené předávací stanice. To by dodavatele motivovalo jednak plánovat své sítě maximálně efektivně, jednak věnovat zvýšenou pozornost obchodní stránce. Čím více se na kilometr teplovodu připojí zákazníků, tím bude investice efektivnější. A v konečném důsledku se sníží i cena tepla, což by mělo být cílem každé teplárny, aby se komfortně držela pod přísnějším cenovým stropem.
Tento princip by byl výhodný i pro MPO (nebo jiný úřad, který by dostal agendu dotace na starosti), a to z pohledu jednodušší administrace, protože žadatelem o dotaci by nebylo kvantum konečných spotřebitelů, ale řádově menší počet výrobců tepla, takže by posuzování žádostí nemuselo být časově náročné a zbylo by více sil na kontrolu.
Co když stát nepomůže?
Tuto variantu, po pravdě řečeno, považuji za pravděpodobnější. Řada případů z nedávné minulosti dokládá, že státní podporu nezískávají jednoduchá a účelná řešení, ale často konstrukce s pochybným přínosem pro kohokoliv, tedy kromě jejich tvůrců. Odborná kvalita je v těchto případech odsunuta na vedlejší kolej, rozhoduje síla lobbingu a politický potenciál. Příkladem může být povinná instalace „měřičů tepla“, jejichž přínosem má údajně být zvýšení energetické účinnosti vytápění, nad čímž si každý technicky vzdělaný člověk musí zaklepat na čelo…
Nepomůže-li stát, musí si teplárny pomoci sami. Rozšiřovat distribuční síť bez potřebné podpory je do značné míry riskantní podnik, do kterého si vedení obchodní společnosti vstup pečlivě uváží, ale je možné obrátit pozornost i jiným směrem. Na efektivní využití celého potenciálu úspor tepla. Tomuto tématu se věnuji v jiném článku, proto jen stručně. Zateplování je důležitým předpokladem úspor tepla, ale samo o sobě je zaručit nemůže, protože ovlivňuje pouze množství tepla z objektu unikající prostupem a částečně infiltrací, ale nemá žádný vliv na množství tepla do objektu dodávaného otopnou soustavou a tepelnými zisky. Pokud neprovedeme opatření optimalizující výkon otopné soustavy v závislosti na aktuální výši produkce tepelných zisků, bude do objektu přicházet nadbytečné množství tepla, které uživatelé buďto bezúčelně vyvětrají anebo způsobí přetápění objektů, tedy nehospodárný provoz. Průzkum provedený na již zateplených objektech dokládá, že očekávaná úspora se téměř nikdy nedostavila, a pokud ano, často ji způsobilo snížení vnitřních teplot pod úroveň normou stanoveného teplotního komfortu. Spotřebitelé vynaložili obrovské částky na opatření, která se částečně nebo zcela minula účinkem. Jsou tak v situaci, kdy návratnost vložené investice je v nedohlednu, a jediným řešením je další, byť řádově nižší, investice, do které se jim již po předchozí zkušenosti moc nechce. A zde vidím prostor pro výrobce tepla.
Na první pohled se to může zdát nelogické. Proč by měl výrobce tepla podporovat tepelné úspory, když mu tím ve finále klesne produkce, kterou nedokáže bez rizika nahradit? Protože může vydělat na jiném produktu.
Dohoda o efektivním provozování otopné soustavy
Většina čtenářů jistě již slyšela o EPC (Energy Performance Contracting), tedy o energetických službách se zárukou. V principu jde o to, že dodavatel realizuje úsporná opatření u zákazníka a ten mu je v následujících letech splácí podílem z finanční úspory, kterou provedená opatření přinesla. Výhodou pro zákazníka je jednak to, že nekupuje „zajíce v pytli“, protože za úspory ručí dodavatel, jednak to, že nemusí řešit financování úsporného opatření. Motivací dodavatele je skutečnost, že profituje na skutečně dosažených úsporách, což pro něj může představovat velice zajímavý finanční bonus.
Teplárny by tento přístup mohly aplikovat u objektů napojených na jejich rozvodnou síť. Postup by byl následující: Vlastník objektu předá dodavateli tepla otopnou soustavu do správy. Dodavatel provede na své náklady potřebná technická opatření s cílem zajistit ekonomicky efektivní provoz vytápění a po smluvní dobu bude soustavu provozovat tak, aby maximálně využil veškerý potenciál tepelných úspor v oblasti vytápění ve prospěch vlastníka. Odměnou za tuto činnost mu bude podíl na dosažených energetických úsporách vlastníka realizovaných po dobu platnosti uzavřené smlouvy, kterou lze při spokojenosti obou smluvních stran po jejím vypršení dále prodlužovat.
Dodavatel tak získá další zdroj příjmů, který mu bude účinně kompenzovat klesající zisk z výroby tepla. Vedlejším efektem je navíc stabilizace zákazníků, protože ti po dobu platnosti dohody nemohou, ale v zásadě ani nemají důvod, přemýšlet o odpojení objektu od CZT.
V zásadě přitom stačí zajistit termohydraulické (TH) seřízení otopné soustavy, případně soustavu doplnit o chybějící prvky. Opatření vysoce účinné a nepříliš drahé, čímž je zaručena krátká doba návratnosti vložených finančních prostředků. Dodavatelé tak mohou paradoxně využít toho, že majitelé domů podlehli dojmu, že co je dotované, musí být nejlepší, a pustili se do úsporných opatření ze špatného konce. Místo, aby začali s levnějšími kroky se zaručeným účinkem, zvolili cestu vysokých investic, jejichž přínos je ovšem podmíněn provedením opatření, které neprovedli. O to větší potenciál se v TH seřízení otopné soustavy skrývá (viz obr. č. 1).
Obr. č. 1: Náklady na zajištění úspory tepla 1 PJ
Teplárna bude pro posouzení rentability opatření v tom kterém domě, a rovněž pro přesvědčení vlastníka domu o výhodnosti navržené dohody, potřebovat data o provozu a spotřebě domu v poslední otopné sezóně, na základě kterých se vypočítá současná energetická účinnost vytápění v objektu. Podkladem je výpočet tepelné ztráty objektu (jsou součástí energetického auditu, který by dnes měl mít každý bytový dům), výpočet tepelných zisků a projektová dokumentace objektu (zde je nutná součinnost vlastníka domu), náměr kalorimetru (je třeba, aby bylo oddělené měření tepla na vytápění a tepla na ohřev teplé vody) a počet denostupňů pro danou lokalitu. Výstup výpočtu ukáže, jaký je v objektu reálný potenciál úspor, jaká je předpokládaná výše investice a její návratnost. Na základě tohoto výstupu dodavatel zváží, jaké parametry participace na dosažených úsporách může vlastníkovi objektu nabídnout. Cílem je nalézt oboustranně výhodné podmínky a uzavření smlouvy o efektivním provozování otopné soustavy. Dalším krokem je realizace úsporných opatření, kterou lze rozdělit do tří etap: vypracování podkladů pro TH projekt, vyhotovení vlastního TH projektu a úprava otopné soustavy podle TH projektu a zaškolení vlastníka objektu. Tato část je pro úspěch stěžejní, a proto by dodavatel měl dbát na to, aby zpracovatel projektu opravdu dodal termohydraulické řešení a nikoliv klasiku pouze vyšperkovanou symbolem TH. Poznat rozdíl není vůbec složité, takže přehnané obavy nejsou na místě. Poslední fází je provozování otopné soustavy a každoroční vyhodnocování dosažených úspor, k čemuž jsou opět využívány náměry kalorimetru a výpočet denostupňů. Podmínky provozování včetně povinností obou smluvních stran jsou nedílnou součástí uzavřené smlouvy.
Na tomto místě si nelze odpustit poznámku na adresu pesimistů odvolávajících se na dosavadní zkušenosti z praxe. Nelze srovnávat hrušky s jablky! Klasické projektování otopných soustav a systémů neřeší ani přenos vlastního tepla, ani kombinovanou výkonovou regulaci, ani optimální seřízení regulační techniky. Naproti tomu TH řeší parametry vytápění komplexně, a proto představuje oproti klasickému projektování obrovský kvalitativní skok, díky kterému lze úspor dosáhnout opravdu snadno. Pokud tedy někdo argumentuje zkušenostmi z praxe, měl by vždy přesně specifikovat, o čem hovoří, aby nedocházelo k matení cílové skupiny, které je sdělení adresováno.
Závěr
Je zjevné, že jednotková cena tepla poletí vzhůru, protože k jejímu udržení na současné úrovni se při klesající výrobě dá čelit pouze rozšiřováním počtu připojených odběratelů, k čemuž ovšem stát nejenže nevytváří potřebné podmínky, naopak jde přesně opačným směrem. Pokud by se představitelé státu rozhodli na daném něco změnit, existují možnosti, jak to udělat, jednu z nich jsem v předchozím textu nastínil. V opačném případě mohou převzít iniciativu výrobci tepla. Popsaná metoda EPC může pomoci držet teplárenství nad vodou a rovněž může přispět k zajištění krátkodobého smíru mezi výrobci a odběrateli tepla, a to do doby, kdy roční náklady na teplo budou navzdory rostoucí jednotkové ceně tepla klesat. Projekt se dá samozřejmě realizovat i tehdy, když stát na aktivní podporu CZT nerezignuje. Každému přitom musí být jasné, že v takovém případě by se efekty obou opatření sečetly a vydělaly by všechny tři zúčastněné strany: odběratelé, dodavatelé i stát. Poslední možností je všeobecná nečinnost státu i výrobců tepla. Nastane-li, dá se očekávat eskalace nespokojenosti odběratelů, zpochybňování smyslu CZT a nakonec jeho postupný úpadek. Toto by si měli uvědomit nejen zástupci teplárenství, ale především politici. Teplo z CZT odebírá zhruba třetina obyvatel naší republiky.
In a previous article we described current problems of district heating. Their creation is shared by all stakeholders - customers, suppliers and the state. The only difference is that while consumers and suppliers are more or less at the mercy of events, the state is the one who will decide on the future success or failure of the sector. And in this role still failing. The state should support the heating industry, but instead he openly harms.
